XI. Na vrchol Humu.

Zelených vinic, plných hroznů, středem,

pak přes lada, přes stezky strmých výšek,

kde v kamení se chyt’ jen tamaryšek,

na koních, mulech stále vzhůru jedem.

Rozpadlá kuča po ohni neb bóře.

Ni živé duše – koní volná stáda.

Jen krok a krok výš stoupá kavalkáda.

Konečně vrchol. Moře, moře, moře!

V tom obraz smetá vichr v divém šlehu –

letící mračna – liják – hrom a blesky –

jak dým děl mlha – od italských břehů.

A po děsu a chladu, který zebe,

zas modro – slunce – září ssuť i stezky,

a Hum vzkřik’: Bouře, nebojím se tebe!