XI. Nad starou knihou seděl Jsi a četl –

Nad starou knihou seděl Jsi a četl –

byl Theokrit to, moudrost životní –

a vůně táhly vavřínu, jenž kvetl,

a z jasmínů, jež vadly v parném dni.

A noční motýl vířil vzduchem, vlétl

k nám oknem, na tu římsu okenní,

kde, znaven, spočal. Cestu svou si spletl,

byv oslepen tou září sluneční.

Ty knihu čet' Jsi, zahloubán v to dílo –

a večer v nebi trhal žhoucí květ,

jej do těch kytic skvělých přítmí svilo.

A západ hořel, moře nachem vzplálo,

vše hořelo... a Ty jsi knihu čet' –

vzlét' motýl k slunci, jež se žhavě vzňalo.