XI. Náležím Ti celá, duše má je Tvojí,

Náležím Ti celá, duše má je Tvojí,

s Tebou vítám den, když v kraj se snáší mhou,

noc, jež tichá vzchází s hvězdnou krásou svojí,

lunu, která přešla mojí komnatou.

„Miluji“ – má ústa vyslovit se bojí

slovo to, by vánek nezanes’ je tmou

nad jezerem k Tobě, s touhou žhavou mojí,

nevyzradil píseň lásky vášnivou.

Duše moje smutná jak ten palác byla,

opuštěný, šedý, jež tu chmurně sní –

vítr fičí okny – šero bylo v ní.

Srdce mé ta kaple, již jsem opustila,

oltář pustý... tu Jsi vešel v její tiš –

paprsk slunný zjasnil nejmenší v ní skrýš.