XI. Noc podzimní když bouře černé běsy

Noc podzimní když bouře černé běsy

ven pustí do lesů a štve je k vzteku,

že kmeny lámou za vichřice jeku,

a skolících psů smečkou přes průklesy

se ženou do stráně a nad skal tesy,

kde vlhkem tmy v mlh roztrhaných vleku

tvář sinou měsíc kryje od úleku, –

hlav dětských vstanou báchorkové děsy...

Ten loskot, praskot, sykot, ryk a steny,

hvizd zákeřný, vzdych úpěnlivý slyše,

tu leckdo schoulen za útulné stěny.

„Zas viselec kýs – zkušenost to učí –

kdes uvís',“ šeptne bojácně a tiše,

co vichřicí pláč hněvných žalob skučí.