XI. NOCTURNO.

Stín večera. V dál k horám plynou obláčky – –

Já cítím upomínek teskné vlání

z těch dávno mrtvých pomněnkových očí tvých –

a k zemi kol se modrý soumrak sklání...

Kdes v úkrytu opojnou vůní sálá květ

a v blankyt plynou hvězdy, zlatí snové –

a je mi, jakby z nich se odmýkaly vstříc

mně dávno mrtvé oči pomněnkové.

Hle, vzešel měsíc! – Šeří němým nad hřbitovem,

kde přes zeď bílou řada truchlen kývá;

tam z koutů těch se na mne zašlá minulosť

tvým mrtvým pomněnkovým okem dívá.

A v dáli zavolalo cos jak dětství hlas:

věk mladý vstal a hlavou se mi točí,

v báj kouzel spřádá mne a splývá v modrý sen –

v tvé dávno mrtvé pomněnkové oči.