XI. Obět a prosba Mojžíšova.

Cestovníků ptal se Mojžíš pilně,

v Egyptě jak vládne nový král?

Shledalť však, že věci soudil mylně,

nepominul Židům trud a žal.

Nestala se změna smrtí krále,

než že trůn svou změnil osobu;

staří rádcové, jak předtím, stále

pěstovali Židů porobu.

Ba ten nový Faraon chtěl zase

nový dáti svému rodu lesk,

nových staveb chtěl mít v krátkém čase,

tudíž rostl bídných Židů stesk.

Čím dál horší práce, smutky pláče

Israelským synům kynuly,

biti kyjem Egyptského dráče

mnozí v roce perně hynuli.

Hlasně křičeli z nich vztekem divým

pro tuhé již mnozí roboty,

odporem a slovem popudlivým

smrtný zvali konec lopoty.

Tyto zprávy dostal Mojžíš v uši

od příchozích řádných kolem kol;

tím se jeho ušlechtilé duši

množil ustavičně žravý bol.

Osm dní se postil, chléb jen jedl,

zřídka trochu čisté vody pil,

dnem i nocí smutný nářek vedl,

modlil se a často ruce myl.

V osmý den pak z kamenů jen nových

krásný oltář Bohu zbudoval;

za dvanácte rodů Jakobových

beránků Mu dvanáct v obět dal.

A když plamen do oblaků šlehal,

vzhůru stoupal kouř jak pružný sloup,

Mojžíš radostí až skákal, běhal,

klaněl Bohu se vždy hloub a hloub.

Vidělť, že Bůh Pán tu obět schválil,

kouř se tratil, zmáhala se zář;

proto rychle na horu se vzdálil,

a tam padnul na pokornou tvář.

Hustým proudem slzí trávu zmáčí,

volá, aby smiloval se Bůh;

kvílí v dlouhém usedavém pláči,

aby k jeho prosbám sklonil sluch.

Vzhůru k nebi zdvihal ruce s tváří,

na zemi se vztyčil dopola;

ještě slyšel zvuky na oltáři,

na němž obět jeho plápolá.

Jak tam klečel, pláč mu oči rosil,

oči, jež byl k nebi vysílal;

vroucným hlasem Pána Boha prosil,

v tato slova mluviti se jal:

„Velký Bože, mocný Hospodine,

Bože otců mých pln dobroty,

hle, Tvůj sluha jako červ se vine,

v prachu poznává své nicoty.“

„Shlédni na nás, Bože nejvýš svatý,

shlédni s trůnu rajské výsosti;

na svůj národ těžkým jarmem spjatý

shlédni brzy okem milosti!“

„Národ Tvůj jest trýzněn zlými katy

Abrahamův rod a Isákův;

Jakobův rod v cizí zemi jatý,

šlapán, mořen od zlých cizákův!“

„Rozpomeň se, Bože dobrý, věčný,

na velebný otcům daný slib;

všechen národ bude Tobě vděčný,

promineš-li množství velkých chyb!“

„Zvolený Tvůj národ věřil vezdy

slovu, jež Tvůj svatý řekl dech,

že se rozmnoží jak nebes hvězdy,

a jak písek, jejž má mořský břeh!“

„Dobře vědí moji rodní bratří,

že’s jim slíbil Chanaanskou zem;

kdo však z nich tu otčinu svou spatří,

an jich množství hyne každým dnem?“

„Nejen tělo trýzní pohan podlý,

hnusíť se i Tebou daný duch;

bohaprázdných Egypťanů modly

denně víc v nich dusí zbožný ruch.“

„Proroků náš ubohý lid nemá,

ani vlastních k vychování škol;

má-li růsti jako ta tvář němá?

Bože, rychle pomoci jim svol!“

„V otroctví tom již již duše mnohá

pozbyla svých otců ctnost i mrav;

ba ni víry nemá v Tebe, Boha,

smiluj se a mocí Svou to sprav!“

„Vím, že lid nás nepříteli svému

v slepotě své podává sám zbraň;

kdo vsak zdolá slovu všemocnému?

Hospodine věčný, ty jej chraň!“

„Za to žádá sluha zarmoucený,

za to volá nemluvňátek krev;

za to prosí národ tvrdě dřený,

za to žebrá denní žalozpěv.“

„V útrapách, jež Egypťan mu dává,

silnou těchu v duši jeho dej;

u pohanů tvrdých lidská práva

aneb odchod spasný vyjednej!“

„Pomni, pomni, všemohoucí Pane,

na slib otcům daný z dávných dob;

kterak se to všechno skutkem stane,

ztráví-li nás nenasytný hrob?“

„Vyslyš, Bože, služebníka Svého,

všemocí Tvou národ náš buď zdráv;

pohan nešpiň déle jména Tvého

krutým hanobením lidských práv!“

„Národ volný jistě v udivení

láskou věrnou vždy by k Tobě plál;

vzpomínaje na svá utrpení

vroucných vzdávat bude Tobě chval!“

Poslední mu slovo na rtech znělo,

slunéčko mu osvítilo tvář

jako by jej pocelovat chtělo;

za horou pak skrylo rudou zář.