XI. Pak přijde prosinec, jenž šediny své věstí,

Pak přijde prosinec, jenž šediny své věstí,

a zatáhne jas nebe mraků třísní.

Blah, komu nevyzněla struna písní,

jež pomáhal mu květen mládí snésti.

Kdo úkoj nalezne, rád zmdlívá v štěstí,

leč hřmí a doufá, koho zloba tísní,

a myšlének jak meteorů vysní,

jež ozáří přec kdysi jeho zcestí. –

Tys dala vše mi, o čem písní příval

by do věčnosti bouřil, hřměl a zpíval,

hloub pekla, paprsky, jež v nebe svítí,

klid za vedra a tiché zlaté hvězdy.

Jak žehnám Ti, že's pravila mi vezdy:

„Jen jednou láska muškou svitne v žití.“