XI. (PO ROCE.) Již rok. Ba, málem nevěřil bych ani –

Již rok. Ba, málem nevěřil bych ani –

již rok, co osud nám tě oderval,

co anděl smrti v tichém pousmání

v svou chladnou náruč měkce tebe jal.

Rok těžký byl to. Matčiných kol skrání

žal nezmírněný zvolna stříbro stkal,

a já – co tužeb, radostí a přání,

co nadějí jsem skrytých pochoval!

A jakby prchla ona shoda milá,

jak shas by žár, jenž kruh náš ozařoval,

a jakby zima krbem naším létla. – –

Jen přece stále nezměněna zbyla

ta láska, již jsem k tobě vždycky choval,

a v duši mojí památka tvá světlá!