XI. Po smrti.

Nad hrobem mojím tráva ševelila,

a pestrým kvítím si tam vítr hrál,

a skřivan vzlétal pod oblaka bílá,

a život kráčel starým řádem dál.

I sešly se, jež miloval jsem kdysi,

žen čarokrásných vábné postavy,

jich jasné soprany se v souzvuk mísí,

i slyším jejich vážné rozpravy.

Po četném počtu jedna rozhlédla se

a v zpomínky se volně zabrala:

– Žár lásky měl jak slunce v letním čase,

však jak dni jarní byla nestálá. –

Hlas jako stříbro na to zašveholí

a hněvem plál zrak jeden blankytný:

– Byl hercem jen, jenž dobře hrál svou roli,

však v prsou nosil kámen bezcitný. –

A červnovláska, již jsem líbal vřele

a nazýval svým tmavým andělem,

dí: Ničemností proniknut byl cele,

a nikdo nebyl jemu přítelem.

A bledá kráska s copem dlouhým, zlatým,

ta kamelie v plném rozkvětě:

– Můj cit, dí, zničil vtipem jedovatým

a svatého nic neměl na světě. –

Hned po té jiná: – Tam na pravdě boží

ať vzpomene, čím zkalil dnů mých třpyt, –

a jiný hlas: – V mé cesty nasil hloží,

a Bůh mu nemůž’ za mne odpustit. –

Tak šlo to dál, a žaloby se chvěly

z úst krásných na mé žití zločinné,

jak lotra zatracen běh jeho celý,

v němž ctnosti nebylo prý jediné.

Jen jedna, jedna v žalob vlnobití

tam mlčky seděla jak smutný sen,

ta znala, jak jsem cítíval v svém žití

těch zdobných růží hořké trny jen.

V dlaň čelo sklonila, jak v plachém zmatku,

by bolesti znak kryla zoufalý,

a z hnědých očí zpod bílého šátku

jí žhavé slzy proudem padaly...