XI. Pohostinný klášter jednou přijal

Pohostinný klášter jednou přijal

mne v svou starou, zasmušilou zeď,

pod okénkem záhon resed, fijal,

kosatců a hyacintů změť.

Missál tu, pln starých initial,

děl k mé obraznosti: Leť!

A juž letla k nivám Italie

přes hor temena a ladný svah;

upomínka křídlem v skráň mi bije

a já za ní roztoužený táh’;

duší hrají staré melodie,

líbám svaté země práh.

Tentýž klášter, jak zde. Jednou z rána

v mřížích jeho okénka jsem stál,

divou touhou duše byla zdrána,

v srdci bouřil nezkojený žal.

Klášter ten slul Fonte Avellana,

na zdi starý nápis plál.

A já v duchu poutníka jsem viděl,

vyhnance a pěvce zároveň,

hněvem vřel, teď stejně nenáviděl,

jak dřív lásky zažeh’ pochodeň!

V ráz já za svůj malý bol se styděl,

patře v jeho skutků žeň.

Zde stál Dante! – A já cítil křídla

se v mé duši slabé vznášeti,

oheň proudil v krvi, která stydla...

obraz ten v mé zůstal paměti.

Kde duch mřel, jenž u krásy stál zřídla,

i ty, srdce, můžeš trpěti!

Po letech ta upomínka smavá

letla za mnou z jihu na sever;

tak Bůh vždycky v žal nám úkoj dává,

po bouři se vrací svatvečer.

Srdce! v bolesti je tvoje sláva –

ale těchu každou ber!