XI. Poslední dni Twardowského.

Já sklonil sluch svůj k tepnám přírody,

v řek zrcadlo a v jezer jasnou tůň

jsem hroužil svoje oko pátrající,

v báň prahor vryl se jako slepý krt,

vše nadarmo; je hluchá příroda

a odpovídat nechce člověku.

Kdo trpí ale, cítí nejvíce

to ticho hrobové, tu lhostejnosť!

Nuž, mám-li tedy býti opuštěn

a zvykat zvolna na to větší ticho,

na opuštěnosť mnohem děsnější,

za hrobem prahu jež nás očekává,

tož hory srázné, věštky kryté mhou,

vy přijměte mne v kruh svůj vyhnance!

Dost lidí mám i pestré bídy jich,

teď píti chci ze zdroje samoty,

a jestli pro mne zřídlo poznání

své neotevře proudy blaživé,

pak míru zdroj mi aspoň svlaží ret.

Jak vážná je ta noc, jde přes hory,

jen lehce jejich čel se dotýká,

dál vlekouc lem své hvězdotkané řízy,

a „mořské oko“ svítí z hlubiny

a k nebeskému oku, blankytu,

výš dívá se tak v tklivé důvěře,

jak jedna duše v nich by sídlila.

Zda zahojí se tady rány mé?

Jdu jak ta noc a stopy nenechám.

Tys mudrcem teď, hezké zaměstnání,

tak střežiti své duše hloupý sen,

svět ať se láme, bortí, pachtí, shání,

ty v klidu seděti chceš nerušen;

když bouřně duje vítr událostí,

ty úžej stáhneš lenosti své župan,

blíž ke krbu, jenž mile tebe hostí,

na dumách blouznivce se kolíbáš,

a lidstva lán nechť zkrvácen a zdupán,

tys drzý dost, že sebe, darmochleba,

nazýváš při tom lidstva věž a stráž.

Ve sladké zahálce, kde činu třeba,

přebíráš filosofů pergameny

a ryješ divné runy v skalní stěny,

a z ruky mé co moh’ jsi míti hned,

teď najíti chceš trapnou cestou věd.

Ty nahromadíš retort, instrumentů

a v nadutosti své se domýšlíš,

že v přírodě jen vidíš velkou plentu,

za kterou Boha ukrývá se skrýš,

kde vaří moře, skály v hráně skládá,

a z dlouhé chvíle s živly též se hádá;

ba tys tak drzý jít mu za stopou,

svých vtipů postihnout jej zátopou,

jej překvapit, na prsa kleknout jemu

a vyrvati mu věčné tajemství,

jímž ve prostoru světy volně visí,

jímž dýchá moře, tlumy hvězd se skví,

a nových planet v mhách se tvoří rysy.

Ó blázne, bys do chcíplého psa kopal,

víc užitku bys z toho nabyl snad,

zde oslní tě pravdy zářný opál

a zahyneš – tam aspoň bys měl smrad.

Teď kážeš ty, my sobě role,

jak vidím, obrátili, příteli,

leč nechme toho, tam přes pole,

zápase s cesty svízely,

jde šedý kmet, kluk zvoní před ním.

Chceš zasmáti se, pane milý?

Počkáme na ně, kratochvíli

si ustrojíme nevídanou,

dost životem tu hynu všedním,

nuž promluv s ním, ustoupím stranou.

Kam, otče, v takém nečase,

v těch vichrů divém zápase,

jež strhnout chtějí štíty Tater?

Co nevidíš, že to je páter?

Jdu, milý pane, k nemocnému

a těchu poslední mu nesu,

by z této poutě příkrých tesů,

kde vítr hříchu duje v nás,

svou duši pozved k nebes plesu

a smyl s ní kal a zloby kvas.

Nuž s bohem, věru nemám čas,

bůh s vámi buď a chraniž vás!

Teď vyvedeme něco jemu.

Kdo pomůže mně nešťastnému!

Však co jest o mne, ale tam

umírá člověk, pekla tmám

on propadne. Ne vinou tvojí.

On v boji s hříchem neobstojí;

to smutné bude umírání

bez modlitby a pomazání.

Což, dobrý otče, můžeš za to,

že proudem vzata lávka tato?

Ty k žalu nemáš příčiny,

jdi domů tich, jsi nevinný;

tu ženu tam neb toho muže

víc nevykoupíš, olej tvůj

a říkání tvé nepomůže,

kde sama chce, tam bere smrt;

a darmo na ni voláš stůj,

ať po polsku neb v latině,

když chce – juž má tě na klíně;

jest člověk pouze slepý krt,

kdy její kopáč v jeho týl

se zaryje – nech litanií,

pojď, sedni tady na pahýl

a dívej se, jak vlny bijí

a rvou se v divém poskoku,

a šumí, proudí v hluboku.

To jiný náhled, pane, máš;

jsi těchto krajin milý host,

rád v taje hor těch nahlédáš,

já – konám jen svou povinnost,

nuž dovol, bych opustil tebe

a konal, co mi káže nebe.

Ty blázinku, ty nechceš snad

ten divý ručej přeplavat?

Já, milý pane, prostě věřím,

já vlnám těmto jen se svěřím

a bůh v jich lůně studeném

mne ponese svým ramenem.

Ó zadrž, kmete tajuplný,

tys vírou obr, srdcem dítě,

jak Krista ponesou tě vlny!

Hned pomohu ti okamžitě!

Ó šetř své vetché staré nohy,

jež lidstvu posloužily více

než mudráků všech vtip a vlohy.

Juž bystřina ti šlehá v líce,

ty zhyneš – zadrž – stůj – juž dost!

Je přísná moje povinnost!

Nuž vystup rychle ze své skrýše,

na chvíli odlož k bohu zášť,

sem s beder letavý tvůj plášť

a kněze toho vznesem’ výše

přes divý ručej, úskalí,

by získal, co zde naší vinou

snad ztratil. Pospěš, do dáli!

Kněz na mém plášti má snad jet?

To neviděl, to neznal svět!

Nuž rozpni jen tu plachtu línou.

Ty musíš! Chci tak! Poslouchám!

Jen, otče, bez bázně se drž,

nezírej dolů, jaká strž

tam zívá a se děsně šklebí,

drž boha svého na své hrudi

a oko své povznášej k nebi

Ta společnosť mne nejvíc nudí.

Jsem v rukou boha, co chce on,

ať stane se, vždyť život, skon,

vše v jeho věčné leží dlani.

Jak v hloubce se to sváří, pere

a syčí, kypí, vře a dere,

a jako ostré jehlice

z vln hrotů trčí tisíce,

výš pláštěm, aby na ten hrot

se jak cár mlhy nenabod!

Však co je horší, nezříš dým?

Náš plášť juž hoří, chytnem’ s ním;

to vina, že ten vetchý kmet

má s sebou svatou hostii.

Juž hoříme! Tak zrychliž let!

Tvá milosť, bože, promíjí

všem, kteří zkoušeli tě v hříchu,

ó nedej nám tu zahynout,

nás šťastně přenes přes ten proud,

vždyť tonem’ v mdlobě. Roven víchu

juž hoří plášť; ve vteřině

jsme pohříženi v hlubině.

Já vyplavu – však vy – to jiná.

Tvá vůle, propasti jež spíná

a zavěšuje řetězy,

na kterých visí klenba nebe,

já, Svatý, Velký, prosím tebe,

kyň a tvoje vůle zvítězí!

Nu, v kterou stranu letět máme?

Víc na pravo, tam skály láme

a žije bídně horal chudý;

zříš malou chýšku, vlepená

jest ve skal srázná temena

jak malé hnízdo vlaštovičí.

Tam nahé děti „chleba“ křičí

a otec zmírá; balvanem

dnes zachvácen byl v díle svém.

Nuž budeme tam v minutě,

jen, otče, stůj mi nehnutě.

My letíme jak čas a sen.

Jsem zde. – Buď Pánbůh pochválen!

Ten kněz mi nechce z mysli jíti,

zřím šedý vlas, zrak jak mu svítí,

to nadšením, jenž za kolébku

má jiný, lepší, větší svět.

Ó blázne, bij se v chorou lebku

a styď se v duši naposled!

Co vykonal juž tento kmet,

jak veliký jest před svým bohem! –

Ký hlas to tam za skály rohem?

Jen dále ještě, deset kroků,

sluj vašemu se zjeví oku,

kde přebývá a s hvězdami

řeč mívá! Dík vám, skalami

juž proberu se. S Bohem jděte!

Nuž opustím vás, když tak chcete.

Jak zabloudil jsi, otče, sem?

Co v této poušti děláš tady?

Ach, dobrý pane, ušetř vády,

že v myšlének tvých dumný sněm

já vcházím, stařec do porady.

Mne cosi k tobě mocí láká,

já vetchý, slabý, letem ptáka

jsem lítal přes klest, přes kamení

a nyní vidím, tvému snění

snad budu darmo překážet.

Ne, otče můj; ty znáš juž svět

jak já – však tuším z lepší stránky;

ten sníh, co pokrývá tvé spánky,

mi lepší dává odpověď

než hvězdná runa, skalní zeď.

Ó přej, ať v tobě čísti mohu!

Ó pane, obrať duši k bohu!

A zdá se mi čas svrchovaný,

když zahojit chceš svoje rány.

Ó netaj se mi, prosím, s tím.

Tys Twardowski, já dobře vím,

a řeknu ti, já ten jsem kněz,

jenž ku oltáři tebe nes,

tě křtil – tě vyučoval v mládí,

ó poslyš, co ti stařec radí!

Ach, otče, otče, možno-li?

Dík, tisícerý vezmi dík,

v mém srdci vášeň zápolí;

ó ztiš vír tuch mých a jich ryk

na jediný jen okamžik!

Rci, co se stalo s otcem mým?

V blázinci umřel, co já vím.

Ne s tím – leč s druhým, který cizí

mé matce odpustil ten hřích;

ó netaj, rci mi pravdu ryzí.

Oh, byl to vzácný, hodný muž!

Že v prvním hněvu návalu

mne proklel – smazal dávno juž.

A co je také kletba taká,

sám osud žití o skálu

nás otlouká a za oblaka

když zvědavý zrak upíráme,

jen prázdné nic tam nalézáme.

Zas hlodá tebe pochyb had.

Ó kterak bych tě smířil rád

se světa během, s všehomírem,

tvou hruď naplnil oním mírem,

jímž dýchal dům váš rodný, milý

a celé jeho okolí;

ach, cítíš blaho dětských chvílí,

ach, slyšíš šumět topoly?

Tvá matka hladí tvoje vlasy...

Leč otec můj – co dělá asi?

Jsi statečným? Nuž, pravdu slyš.

Když vrhnul jsi se v světa vír,

chtě najít štěstí, zlato, mír,

tvůj otec volil cestu jinou.

Chtěl spasit národ, vznést jej výš,

mu vrátit dávnou otců slávu

a pomoci mu k jeho právu.

Šel do Varšavy, v jiných tlum

se vmísil stejně smýšlejících,

a brzy zaplál bouře šum,

a krev juž tekla po ulicích.

A času duch ten zavál prudce

a smetl je jak smetí, chmýř,

je jali, utrápili v muce,

neb zavezli je na Sibiř!

A mého otce mezi nimi.

Ó blázne, blázne, kde jsi byl!

Ty s nevěstkami prodajnými

jsi hejřil, líbal se a pil,

a to jmenuješ, že jsi žil!

Ty knězi vetchý, šedovlasý,

tys lidstvu sloužil roků řad,

můj otec vrh se ve zápasy

a za otčinu život klad,

co já jsem dělal? Marnotratně

vše síly ducha probíjel,

ze slámy vích si uvíjel;

ach nyní vidím, já žil špatně!

Ach, otče, otče, kdybys věděl,

jak lítosť ryje v ňadrech mých,

ty s radostí bys na mne hleděl,

ať z krajů, kde je věčný sníh,

či z hvězdných luhů nebeských!

Ó nech ten osten lítosti

v svém srdci dále na květ klíčit

a v žeň bohatou s radostí

pak budeš ducha dále cvičit.

Tys dobrý, silné srdce máš,

a pro ten skutek jediný,

že z vod mne vyrvals hlubiny

a byl mi pevný štít a stráž,

jsi vykoupil se před bohem.

Ó nech jen v srdci ubohém

ten nebeský dál růsti květ,

jenž anděly tam, věř, byl set!

Kde otec můj? Jej uvidět,

jen jeden pohled v jeho tvář,

pak třeba zemřít! S bohem buď!

Hleď, jitra první zlatá zář

juž skaliska tam zlatí hruď

a bílý pozlacený mráček

tam pluje modrem jako ptáček,

jenž z rajských luhů náhle slet

a zabloudil v ten prázdný svět,

a hledá nyní cestu zpět

tím nebes mořem, beze mezí.

Měj vřelý dík můj – s bohem, knězi!

Jdu hledat otce svého; vím,

že ač mi nedal život, přece

on skutečným byl otcem mým.

Lne krůpěj ke krůpěji v řece,

jdu za otcem – chci mluvit s ním.

Buď s bohem, synu, chraň tě bůh!

Tys zapomněl, že zlý tu duch,

jdi hezky domů, tím se bav,

že odešel jsi odsud zdráv!

Pláň nedozírná k obzoru se klene,

jen časem vítr přes ni koně žene

a sněhu vločky vzepne v chumáč bílý

a jako dítě odhozené kvílí.

Pláň nedozírná, sníh a sníh je všade,

smrt rubáš svůj na tyto kraje klade,

sníh, sníh a sníh a dlouhé snění,

a smrť a smrť a smrť a zapomnění.

Přes takovou pláň na větrném plášti

čert s Twardowským – a mrzne, jen to praští,

pláň nedozírná k obzoru se chýlí

a vítr jako malé dítě kvílí.

Pod nimi náhle zvonky koní v sněhu,

jak vidění se míhá to a v běhu

jen rozeznat lze bodáky a píky

kozáků, jichž kol vozu jedou šiky.

„Co je to?“ Twardowski udiven ptá se.

„„Vyhnance na Sibiř to vezou zase!““

A uvnitř vozu kvil a ticho rovu,

a sněžná pláň se rovná ku příkrovu.

A Twardowski v dlaň horké čelo sklonil

a zavzdychl a žhavou slzu ronil:

„Co udělal jsi z Polsky, věčný bože,

dals barbarům trůn její za podnože.

Ji rozdělil jsi jako roucho Krista,

na Golgatu všech národů ta místa

jsi proměnil, kdy hynuli mí otci,

a paks ji nechal sirou, bez pomoci!

V ty pláně, přes něž mrazný vítr dýše,

vae victis krví kam smrť na sníh píše,

tam nejlepší dals zavézt její děti

a vnuky odsoudil jsi na prokletí!

Kde spravedlnosť tvoje, velký bože,

báň hor jich dům a kámen jejich lože,

jich modlitba – to kletba jejich cáru,

jich osud – smrť, jich budoucnosť je v zmaru.

Tys dal jim věštce, z tvojí zřítelnice

jak slzy padly, ale darmo – více

lid neslyší jich, mezi lačné supy

kles hrdliček pláč a v jich spárech úpí!“

Tak Twardowski si stýská zadumaný,

však z druhé tam se povoz blíží strany,

je celý jako utkán z bílé páry,

v něm divných míhají se lidí tvary.

Jej táhnou za křídla dva andělové,

tlum jiných kolem vozu v mraku plove,

a uvnitř sedí bledé, vyschlé stíny,

jimž slza v oku ztuhla na rubíny.

„Co tento povoz?“ Twardowski se táže.

„„To vezou andělové, nebe stráže,

tak duše k nebi, jež juž dotrpěly

a vyhnanství juž pohár pily celý.““

A Twardowski se zachvěl v divné muce

a roztáh’ z pláště k vozu obě ruce:

„Můj otec zdali sedí mezi nimi,

skloň plášť“ – a stalo se, skrz mlhy dýmy,

jež padala a na něho se kladla,

zřel otce ve voze, tvář hořem schladlá,

na rukou řetěz a u nohou kouli,

se k vozu stěně jako mroucí choulí.

To kolem všecko přešlo jako snění.

A Twardowski křik’: „Otče, odpuštění!

Slyš, dítě tvé tě volá, slyš má slova!“

Vše zmizelo, jen peruť andělova

se podél vozu mihla těžkým vzduchem,

jenž zachvíval se tichým, tajným ruchem,

pláň nedozírná ztrácela se v mlze,

v sníh Twardowského žhavé tekly slze.

Snad byste šel tam nahoru,

máť nejlepší on komoru

a úpí, teskně naříká

a bohatým se zdá být, pane.

Mne věru víc se dotýká,

co trpí, než čím platit může;

nuž pojď, ukaž mi toho muže.

To jistě bude šlechtic, tkané

má zlatem límce u fraku,

a klobouk s prýmy trojhranný,

a jeho kůň měl čabraku,

pad’ chudák mezi loupežníky

a zbili jej, byl bezbranný,

a teď tu úpí ubožák.

Ach, bože, – či mne klame zrak!

to on, juž zdá se, že jest zdráv,

a směje se – buď nebi díky!

Bys neřek’, znám já dobrý mrav,

jsem tady juž. A k čemu, cháme?

Já doufám, že se vyrovnáme,

juž písně vyčerpána látka

a dělej, odbudem’ to zkrátka,

ta krčma, brachu, sluje Řím,

v pekelné řeči: Juž jsi mým!

Na střeše výři, kulichové

se slétají ti zvoniť hrana,

ves na nohou, tví prošli dnové,

nuž pojď, to bude podívaná!

Tys dost se o to postaral,

by rozchod se mi lehkým stal.

Leč kam to moje síla spěje,

co v duši mojí se to děje,

ký strach mne jímá najednou

před propastí tou bezednou?

Mám náhle umřít jako jiný,

mám stín být jako jiné stíny

a muky pekla – jsou-li přec?

Mám ležet v truhle, kostlivec,

na sobě čtyři sáhy hlíny

a duše v síře – hrozná věc!

Ne, ďáble, počkej ještě chvíli!

Co děláš? Uznáš, brachu milý,

že práce rovná také práci

mít přece musí ilustraci,

přec trochu dýmu, trochu puchu,

jak pekelnému sluší duchu;

přec nechceš mříti odhodlaně,

jak pravý křesťan v ruce Páně,

dát umíráčkem sobě zvonit,

před knězem podle hlavu klonit;

či mám ti kněze zavolat,

snad toho, kterého jsi nes’

přes divokých vln svár a ples?

Ten moh’ by ti teď rady dát.

Nuž dělej, málo času mám.

Kde octnu se? Jsem zde tak sám!

Co mně teď pekla plameny,

jsem vykoupen, jsem spasený!

Mé dítě! pro Kristovy muky,

je, prosím vás, hned dejte z ruky!

Zbraň tvoje, brachu, málo platí,

však stane se, co má se státi,

a verbum tvoje nobile,

věz, debet esse stabile.

Máš pravdu, šlechtic já jsem pravý,

juž jdu, jak umluveno jest;

nuž snesiž mne v důl pekla tmavý,

vem vše – já zachovám svou čest.

A počal zápas děsný, divý,

jak zasáhnul by do lva hřívy,

chyt’ ďábla Twardowski teď v týl,

ďas v půli těla zas jej třímal,

ze srdce krev mu teplou ždímal

a venku sejc a kulich vyl.

A Twardowskému se juž zdálo,

že srdce jeho jak sníh tálo;

teď chyt’ jej, let’ s ním ve prostor

nad pole, luka, sad i bor.

V té úzkosti a v této muce,

v níž Twardowski se chvěl jak třtina,

cos vířilo mu v hlavě prudce,

jak tomu, kdo se rozpomíná

a těžko to jde v pravý mžik,

přec nechce slovo na jazyk,

až konečně, ač hrdlo jeho

spár ďábla svíral železný,

přec ze srdce mu stísněného

se vydral nápěv vítězný:

Maria Panno,

ty jsi v mém hoři,

jako je plavci

hvězdička v moři.

Jako ta hvězdička

svítí a těší

tomu, kdo modlí se,

tomu, kdo hřeší.

Já se juž čistil dost

v slzách a hoři,

nedej mi, Maria,

utonout v moři!

Svůj stavte let,

pod vámi svět,

nad vámi mračna!

Zde ty se kaj,

peklo i ráj

buď dál ti báj,

tvá duše lačná

ve strašné trýzni

umírej žízní,

v dno tvorstva vnikej,

svou vinu pykej!

Vichřice, duj,

lítejte, blesky,

a hvězdné lesky,

putujte dál,

ty, v srdci žal,

věčně zde stůj!

V prostoru visel, kolem vzduch němý,

Twardowski mezi nebem a zemí.