XI PRÁH

Kde as je slunce to jež vyčaruje stín

jež vyčaruje stín v kterém se teprv poznám

a mistr houslař aby mi udělal varyto

kým srovnat spor mnoha co jenom vím s málem co znám?

Tak vzdychl František když dojel kam byl chtěl

nevěda proč leda že tam chtěl bez příčiny

a za sedmerem hor a za sedmerem řek

je zase svět který se zdá čím chcete ať byl jiný

František sám a sám tak znásobeně sám

že mysle na sebe myslí jakoby na sen

Je truchle usebrán, řekl bys novic chrám

jehož to povinností za kterou je placen

Jak smutně doléhá polední nádhera

František rozjímá nesluší-li se plakat

když tu jak matroně by myška pod sukně

do jeho soužení roztodivný vjel nápad

František se usmál rukama zatleskal

a už – – – co že vy smělé oči, vy slzíte?

Františku co je ti? Odkud tvé dojetí?

A on: – Což nevidíte chudobné to dítě? –

Kam jsi to zbloudila děvečko rozmilá

a co tak zkroušena na vandrovnickém ranci?

Jako bys věděla žes chudá ošklivá

a že sem nepatříš a vadíš vílám v tanci

Jakoby písnička schlíplá že zavýskla

zatím co obec ještě smutek předstírala

zmuchlaná zpeskovaná chudák družička

na hanbě za to že se o mši smála

Či nocí zaskočená bludná harfenice

jež uprosila stráž a spala na zámku

ráno však raníčko musí zas na silnice

do bláta úštěpků a k hrubým pasákům

„Františku co děláš co děláš Františku?

Divný! Proč nejsi jako druzí lidé?

Ty který vítězící kráse utrháš

proč se jí koříš když je znectěna a v bídě?“

A zazářil a řek’: „Já za to nemohu

a jestli to je hřích snad mě ho kdosi sprostí

Víš Carmen mně se tolik stýská po bohu

a on je nejněžněj’ v své nedokonalosti.“

A děl: „Kde slunce to jež vyčaruje stín

jež vyčaruje stín v kterém se teprv poznám

a mistr houslař aby mi udělal varyto

kým srovnat spor mnoha co jenom vím s málem co znám?“