XI. REMINISCENCE.

Je věru těžko někdy, zapomenout...

a bezděky přes času vír a shon,

přes všedních, nových událostí vřavu

se stará křivda v duši hlásí zas,

a křičí jako živa, jako včera

by teprv stala se... Zde příklady:

My v staroměstské byli radnici

při jakés komissí. Šlo k večeru

a do délky se táhla porada.

Než protokoll byl sepsán, k oknům blíž

jsme přistoupili prastarého sálu,

a zřeli dolů tmavé na náměstí,

kde málo lamp jen spoře blýskalo.

„Snad odsud dívali se na popravu,“

děl soudruh ke mně s hořkou ironií,

v hloub ukazuje, Marianský sloup

kde matným zlatem blýskal... „Lešení,

to stálo tam a věnec vzácných paní

zřel odsud klidně mezi třeskem bubnů,

jak starý Kaplíř kleká ku špalku,

jak meč se zablesk, jako lesklý had,

na šíji jeho. Těžko zapomenout!

Přec nelze vyrvat z mysle budovy

a místo, kde se staly také věci...“

Já vzdychl jen a nechtěl myslit dál...

Po měsících, máj opět k zemi kles,

my ve spanilé noci měsíčné

jsme přes most šli. Jak bájná pohádka

po obou březích Praha rozseta,

sta světel na Letné a sta jich v řece

se zhlíželo a hrálo v odlesku,

a řeka šuměla jak stará báj,

a věže, dómy, řada budov kol

jak vzdušné sny se v hvězdách ztrácely:

Tu staroměstská věž jak minulost

před námi stála. Tiše pravil druh:

„Na této straně, jak jdem po mostě,

šest viselo hlav v koších železných

v plen ptákům nebes. Dlouho černá krev

s nich dolů stékala a vítr hrál

si s jejich vlasem, žloutly, sbělely,

a příšerně dál cenily se v hloub

nad chodců davy. Zde jich bylo šest,

na druhé opět šest – a jaké hlavy!

Tu Kaplíř, Budovec a Jesenský,

tam jiní zas. – Dost možná, chybili,

však viseli zde dlouho. Lze tu věž

nám vyrvat z mysle jak to náměstí?“ –

Já vzdych jen a myslit nechtěl dál.

Jeť věru někdy těžko zapomenout...