XI. „– Rozpusťte armády, přelomte pušky,

„– Rozpusťte armády, přelomte pušky,

bodáků užijte na poli;

dříve či později přijde ta chvíle

tak jak tak, dělejte cokoli!“

Slyším a věřím a ruce rád přidám

k jarní té setbě, jež vyklíčí;

sejeme stromy, jichž koruny mocné

národům pro klid se vytýčí.

Hluboko v srdcích těch, kdož se rvou těžce

s myšlenkou, s hroudou a kladivem,

pletou se věnce již pro lidský svátek

po věku nade vše tesklivém.

Ale den veliký nepřišel ještě,

hodina dvanáctá není tu:

nepřítel pokoje kuje své meče

a vzpupnost jeho je v zenithu.

Šíleným sobectvím opilý národ

cení své kovové čelisti,

studená chapadla vztahuje světem

za každou žena se kořistí.

A my tu, bělostně kvetoucí třešeň,

rostoucí pro rudé ovoce,

chapadla cítíme u paty kmene,

za nimi chřestí to divoce.

Z blízka my vidíme, hmatáme přímo,

cítíme vlastním svém na těle,

čí jsou to ruce, jež ochotně rdousí,

oloupí soka i přítele.

Víme to, cítíme: Zasetí jarní

i kdyby vzklíčilo, uvadne,

dokud se nevztýčí pravice dějin

a s pěstí zaťatou nepadne

na hlavu obludy, pouštějíc žilou

šílenství vzpupného násilí...

Až dotud muži jen hněvem svým kojí

všechna svá humanní úsilí.