XI. Salon čís. 205.

To nic není pánové! Já znám přec ženy!

Dá i sebe světější, jsou všechny feny.

Mlčte, kopnu vás! Vy lžete vždycky!

Žena nejraději platonicky.

Platonicky! Ideu mít rád?

Platonicky znamená si hrát!

Ne, pánové! Zkušenosti mám,

nejčistší to pocit, který znám.

On má zkušenosti!

Ubohý!

Dekameron má oň zásluhy!

Řek’ skoro pravdu. Nejčistší cit zdá se,

je chvět se, k neznámé být puzen kráse,

však v pocitu tom vedle libosti

pud vrozený a smyslný skryt v těle,

vře z počátku jen neuvědoměle,

než vzroste zvolna jasně k plnosti.

V ženách obdivuji divotvorce!

Také já! Však tvrdím že jsou porcae.

Někdy nejde s nimi to dost hladce,

za svobodna špatná kopulace.

Ach když vzpomenu si na Adu, tu zmiji –

Že nás otráví zas známou historií!

O dobrém vím prostředku: račte dát

španělským se ohněm očkovat!

Míval já sem ftáčka v zlatý kleci,

hlídal sem ho, von mě ulít’ přeci.

Do lesa mně vlít’,

myslivec ho chyt’,

ach můj zlatej ftáčku, vrať se zpátky,

dám ti zobat samý zrnka sladký.

Pánové, ať žije čistota žen!

Avšak jen u starých babizen!

Ať žije božské šílení,

které žal v rozkoš promění!

Božské šílení s ženami,

které smrt samu omámí!

Ať žije nebožtík filosof Hyl,

který se pro lásku utrápil!

Ať žije!

Míval sem panenku ve svým srdci,

hlídal sem ji věrně ve dne, v noci,

nevěrná panna

je za horama,

má zlatá panenko, vrať se zpátky,

dám ti napít sladký syrovátky.

Pro jednu holku, že se mu chtělo!

Díra jak díra, tělo jak tělo!

Chtěl bych ho vzkřísit a být mezi námi,

že by se odvést dal tam od té dámy!

To je snadné! Kdybych ho byl znal,

z mrtvých bych vám ho sem přivolal.

Samotnej teď bloudím po baráčku,

vrať se, zlatá Mářo, vrať se, ftáčku!

Mářo, ty se vrať,

pámbu tě zatrať,

vodnesla’s my srdce ssebou v dálku,

hned bych plakal, už mám na kahánku.

Ty, slyš, já ho znal – víš, drobet vibrace –!

Nevěřte mu!

Dej se do práce!

Platím třicet lahví, zvede-li se ti to,

nerad umíral a bylo mně ho líto.

V kom ho chcete? Výsledek však není jistý!

Tam do toho bručavého harfenisty!

Samotnej teď sedím na pecánku,

pláču pro ftáčka a pro Marjánku.

Zlatej ftáčku můj,

spánembohem buj!

Zvadla’s, má panenko, jako kvítí,

přiď mi modrý voči zatlačiti.

Nutno čekat! Bavme se dál jako dříve!

Pí, Babůrku! Jako křen! Na svou Adu zapomeň!

Není živ člověk od samých pus!

Vivamus usque ad finem in floribus!

Hle tu vidíš, jak vše lidské všivé!

Dosti vodil’s mne, učil se smát,

z různých konců lidské činy znát.

Už mě nudí vše a v tvář mě bije

stará nicota a apathie.

Monotónní život! Nic mi nepohne se,

jednotvárně opakuje vše se!

Milý brachu, líp je v oblacích:

nad sebou tam samým slyšíš smích,

ostrý, pronikavý, rána meče.

Zde ho svrchní, mastné vody tlumí!

Hleďte harfenistu, jak sem čumí

vyjeveně a, jak zdá se, breče!

Stahuje tvář.

V prsty dostal křeče.

Vizte, vizte, hlavou nadhodil

jak nebožtík filosofus Hyl.

Jak by do sličné se zmije vkous’,

řek’ bych spíše, že to Markalous.

Kamaráde, tobě čouhá dnes

ze všech kapes moudrý Sokrates.

Mlčte, mastičkáři, škoda slov!

Faktum, že to mrtvý filosof.

Jak se vzpírá, ještě zápolí –

pozor! akordy dva zazněly!

Zuby drčí, vlci vyjí,

zpívají si elegii.

Vlk rád kouše, ovce zbožná,

zakousne tě taky možná.

No ať kouše, u všech všudy!

proto mu dal pámbu zuby.

Zuby drčí, vlci vyjí,

zpívají si elegii:

o ovečce tiché, svěží,

co jim tiše v břiše leží;

o těch, co už dávno snědli,

co tak hodný život vedly.

O těch též, co ještě žijí,

dobrou pastvou dobře tyjí,

na planině vlci vyjí,

zpívají si elegii.

Měkké kosti, jen tak chrupku,

trochu sádla kolem pupku,

bude chutné do žaludku.

Mozečky sic trochu smrdí,

za to bříška med a strdí.

Není nouze, vlci milí,

oveček dost každou chvíli,

na nebe se každá třese,

no náš žaludek je snese,

do ráje je dostat chceme,

tak je klidně sežereme,

máme huby, máme zuby.

Koho sníme, toho duše

jistě cestou k ráji kluše.

Vlci dobří, žerte stále,

benedicat – a tak dále.

Pánové, já slzím, to je on!

Nový vynález! Toť fonofon!

Nebreč!

Vivat v slávě nebeské!

Protož připíme si šampaňské!

Já jsem Tomáš mezi věřícími.

Mozek chtěl bych hmatat prsty svými,

pak bych věřil – takto nevěřím!

Nalej do vína si trochu rumu,

lámeš si jen panty u rozumu!

Tato píseň – u všech pekel! sním?

Zatím slyšíš ho; ať zazpívá nám dřív,

v podobě ho uzříš životní,

jak tu býval mezi vámi v ní,

bude to vsak fantom, hmota nikoliv!

V onom momentu – snad myšlénka se smekla –

ano! Černý, bratříček to z pekla!

Františku Baboře, pravdu chceš?

Šlapeš po ní!

Františku Baboře, k bohu jdeš?

Už srdcem zvoní!

Po ženě touha krví se honí,

viď, že bys utekl rád?!

Na těle hlíst, na duši jarmo,

proklínáš marně a modlíš se darmo –

pekelná nebesa! satanův pád!

Satan se chvěje, satan je zmdlelý,

dávno to, co brány boží se chvěly,

utiš se vírou v pokoře,

Františku Baboře!

Co to žvaní o mně – já?

Tramtarara tramtadá.

Utiš se vírou v pokoře,

Františku Baboře!

Tak to na tom světě bývá,

někdo pláče, někdo zpívá,

někdo stojí, někdo leží,

někdo skáče, někdo běží.

Synu milý, skákej, zpívej,

vesele se na svět dívej,

veselý svět tak krákoře,

Františku Baboře!

Ty, nic nedělej si z toho všeho,

lidská píseň to pro – – pro každého!

Proč by ses tu taky mořil,

vždyť tě tvůrce proto stvořil,

by ses množil jako smetí,

dobře žil a dělal děti.

Milý synu, jenom chtít,

dobře se tu budeš mít,

jen pěkně s proudem plout nahoře,

Františku Baboře!

Jen pěkně s proudem plout nahoře,

Františku Baboře!

Nevolno tu, pojďme, Vašíčku!

Píseň ta tě spraví bratříčku!

Seď a pí! To hra je nevinná!

Nudíš se? Vem holku do klína!

Píseň divá, zvláštní syté krásy

na staré mě upomíná časy,

honil jsem se za ní na moři,

duše klidná ssedlá

jakoby se zvedla,

bývalým zas ohněm zahoří:

Buď životu sloužiti u porobě,

buď v branách nebes zahynout,

buď nebesa strhnouti k sobě,

buď se k nim vyšinout! –

Nevím, proč’s mi vůli vázal, bral,

tento písničkář ji přivolal.

Problémy’s chtěl? Stul se, brachu!

Proč pak jezdit na rarachu?

Hodný bližní by tě štíp’,

na oslu se jede líp!

Hodný bližní by tě snědl,

k inkvisici by tě vedl,

a pak marnost nad marnost,

denních klopot máš až dost,

Rarach, ten ti jen ublíží,

jen buď hodný, lez ke kříži

a ne k čertu, té pekelné potvoře,

Františku Baboře!

Jak nás ten hoch k smrti baví,

ať ho dobré vínko slaví!

Celý sud mu dám pak pít,

musí se v něm utopit.

Edite, bibite, bibite, edite,

post mortem nulla voluptas!

Tvé časné blaho zákon chrání,

o tvou duši kněz se stará,

blázen, kdo se v temnu párá,

ta metafysika jen žvaní.

Pán bůh všecko dobře řídí,

stejně miluje své lidi,

že má někdo o groš víc,

nedělej si z toho nic!

Po smrti bůh vynahradí,

večná rozkoš, věčné mládí.

Před Němci tě chrání král,

čeho by ses ještě bál?

Jen tiše, hezky tiše seď v komoře,

své pěsti měj dobře v kapse schované,

občane zemský, budoucí nebeský občane,

Františku Baboře!

Tak drazí je to, po jaru léto,

po létě mráz, sejdem se zas.

Nalejte máz, dopíme v ráz!

Ho thanatos méden pros hémás.

Nechte ho, sic kouzlo zmizí!

Zavolejte radš svou Lízi!

Lízi, pojď sem, pí, ať žije láska!

Jak je melancholický ten pán!

Jeho pankreas je ukován!

Od okovů klíč má jistě kráska!

Ne, on ideálně chce ji milovat.

Nač ty okolky! Dej si ji zavolat!

Ať sem prosím přijde Hermína!

Pardon, pane, pro dnes mám ji já!

Najal sis ji? Zde je volná volba!

Slyšel’s dřív, že nemáš lézti k čertu.

Ada – Hermína – aj hleďte na pobertu.

Popust mu ji! stačí jedna holba!

Hermínu? Ne! Chci se jí dnes zpít,

zblízka v oči sanské se dívat,

v její průhledné se tělo skrývat –

Zkrátka máš dnes na ni apetyt.

Radš tě zabiju!

Ten zpěv ti bouří krev!

Duši dal bych její za úsměv –

zadumčivou tvář její smět líbat –!

Včera horoval jsi pro coelibat!

A já teď opuštěná jsem

jako ten javor v lese,

když z něj listí opadává,

jak on se smutně třese.

Její píseň! Kdo ji pěl jí as?

říká: dávno v podvečerní čas –

(notuje si dál.)

K ďáblu! Černý začíná mě štípat!

Na kterého z obou chceš se lípat?!

Musím-li – tož který z pánů chce.

Volit!

Tiše, žádná rozepře!

Tono!

Živas! Jak jsi přišla sem?

Zab mě, Vendo, nehodna tě sem!

Pověz vše!

Tys tehdy odešel –

chvěla jsem se – ty jsi nepřišel –

zoufala jsem – Stařec prokletý

jménem Bílý vešel do chaty –

tvrdil, že jsi mrtev pod skalou –

Po třech dnech mne vedl zoufalou

mezi lidi – semo do města –

Služkou byla jsem – a bída, jak je zlá,

konečně mě na kraj vehnala –

Zab mě! Hle tvá bídná nevěsta!

Bože, ty snad sám jsi v moci své – –

Hříčko osudu věčného křivý,

bloude lidského názoru pomíjivý!

Odejdi! Já odpouštím ti, pse!

Zab mě, Venouši! Ó kéž bys chtěl!

Pro tu lásku, již jsi ke mně měl!