XI. STARÉ STROMY.

Smutno, teskno v širém kraji;

nad obzor se nezvedají

ani střecha, ni štít domů,

v koutě louky šumí pouze,

ku kalné se chýlíc strouze,

kytka starých stromů.

Do daleka, do daleka

odsud znavený zrak těká

přes pláň k stěně skalných lomů,

a v sluch jako sladké dumy

pěje, šeptá, hučí, šumí

kytka starých stromů.

Pták se tady nezastaví,

nespustí svůj nápěv lkavý,

nebo nemá komu,

jako na přírody hrobě

šumí tady pouze tobě

kytka starých stromů.

Kdo je sázel? Toho hlava

od starostí všech je zdráva,

a jen pozdrav tomu

dýchá, kdo jde tady kolem

se svým zármutkem a bolem,

kytka starých stromů.

Viděti je lze už zdáli,

ony první v prach se halí

v bouři, dešti, hromu

a na čistém nebi zase

krajkou ostrou prohybá se

kytka starých stromů.

K nim jen v parné senoseči,

když plá slunce úpal větší,

sekáč jako domů

s obědem svým skromným spěje,

v zvon vzdálený co mu pěje

kytka starých stromů.

V podjeseně chvíli dumné

ovčák v jejich klenbě šumné

s psem na cestě domů

stane, z krátké dýmky kouří,

co se nad ním šerem chmouří

kytka starých stromů.

V listopadu když se leje,

zaměří k nim chodec kleje

deště na pohromu,

přes půl dráhy krok že šine,

hádá, když mu z dálky kyne

kytka starých stromů.

Čím to, že mi nalehavě

v jizbě prosté, v ulic vřavě,

v klenbách starých dómů,

v tichu noci, v denním ruchu

v sluch zní jako píseň duchů

kytka starých stromů?

Čím to, že to cítím sladce

tajemně jak ve pohádce,

když jde dítě domů,

jakby se to spalo v zemi,

kdyby hrála v sen mi němý

kytka starých stromů!