XI. Svému sonetu.

Již všecko řek’ jsi světu, milý brachu,

vzruch mládí, jara puk i lásky plání,

sny hrdé krásy, děs i záchvěv strachu,

boj o skývu i mozol v hrubé dlani;

tu dumnou elegii našich plání,

pouť genia, jenž smýká křídla v prachu,

vzlet andělský do safíru a nachu,

teď ztichni! – Dlouhé nudí umírání.

Háv měnil’s i svůj tanec podle střihu

ať doby již či vyvolené látky,

svým rhytmem trojí naplnil jsi knihu.

Tož ztichni! Slední žampaňského zátka

již buchla k stropu, zadními, hle, vrátky

se šourá Smrt – jak ty, vše béře zkrátka.