XI. Tizona a Colada, meče Cidovy.

On, jenž Maurů děs a postrach,

on, jenž Hispanie lesk,

on, jenž nikdy nepřemožen,

on, jenž ve všech bitvách blesk,

Campeador, dobrý Cid,

vlasti naší pevný štít,

zrcadlo všech vejvodů,

mstitel všechněch podvodů,

ve Toledských Cortes stál,

kde mu dobrý čacký Alfons

meče všecky odevzdal

z rukou hrabat, vynadívat

na ně nemoh se a prál:

„Odkud zástavy vy drahé?

u koho jste vzácné zbraně?

Zlatem, penězi a stříbrem

nekupné, leč v moje dlaně

přešlé potem bojů zlým,

králem Marokka, já vím,

z Valencie oblehané

přišly jste, Tizono moje,

již on v tuhé nosil boje,

získal já jsem, ví to nebe,

Colado, já dostal tebe

od hraběte z Barcelony,

ochotně mi tebe dal,

Kastelly když Briandské já

v boji vítězném mu vzal.

K podlosti já nesnížil vás,

jen za svatou víru Krista,

snahou mojí z krve Maurů

pohana vám byla jistá.

Hrabatům já, zeťům svojím,

klenot vzácný, dal jsem vás;

zrezavěly jste, ó běda!

vinou jejich na pospas,

hanbě propadly jste oba,

v rukou jich jak sprzněné,

v nádheru jen sloužily jste,

hladovíce bezcenné.

Volny teď jste z oněch dlaní,

kde jste dlely v zajetí,

Cid vás drží, líp vás uctí

v nových řeží objetí!“

Pravil Pedra Bermudeza,

Alvara též zavolal,

pokud budou trvat Cortes,

k uschování jim je dal.