XI. Tmou kraj se ztrácí celý

Tmou kraj se ztrácí celý

v nesměrnosť dalekou,

slyš – drsné hlasy zněly

kdes v dálce za řekou.

Vše divné tu a cizí,

člun sotva přijel – znik,

jak přelud obří mizí

v tmách starý převozník.

A veslo napřažené

jak velká páka jest,

jež k zemi zamlžené

se sklání odkud s hvězd.

Teď jeden rozmach náhlý,

a zniklo rovněž tmou,

jen hvězdné jiskry táhly

se za ním nad vodou.

A tma a tma kol zeje,

strom splývá v ní i krov,

svět velká, bez naděje

jest píseň beze slov.

Kdo řek by, v této tiši

že štěstí naše spí?

Jen andělé je slyší

a bůh jen nad ním bdí!