XI. To símě smutku zrádné

To símě smutku zrádné

tak těžce v srdce padne,

snad na rtu píseň zbudí,

mníš, snadno že s ní odletí,

však nepřestane boleti

a dále v prsou studí.

Je píseň volné ptáče –

jak slza v proudu pláče,

jen jedna krůpěj hoře.

Jich tisíc z očí odkane,

však v srdci přece zůstane

to celé smutku moře.