XI. Ty nejdeš, nejdeš – tuším, že jsi v dáli,

Ty nejdeš, nejdeš – tuším, že jsi v dáli,

leč nevím, kde a s kým a co tě jímá,

jen obrazy mám strašné před očima,

a každý tolik hruď mi rve a pálí.

Zřím, jak tě někdo svádí, sliby šálí,

jak pažema jej obejímáš svýma,

a zas mi, jak když v moci tě kdos třímá,

ty rveš jej, křičíš, pláč chví tebou stálý.

Snad bláhovost to má jen všecko čírá

a řad tvých krásných zoubků právě svítí,

jak veselý je smích tvůj odestírá.

Oh, hlava má! Té úzkosti a strachu!

Mé srdce zmítá se jak rybka v síti,

a odkopnut můj štětec leží v prachu.