XI. (U prahu lásky.)

U prahu lásky, drahá, milá,

nás lidí zášť juž rozloučila,

sotva že první paprsk vzplál. –

A snů svých květ a pel a zlato

my z prsou měli vyrvat za to,

že toužili jsme výš a dál!

A řekli mi: „Jsi hoch tak mladý,

dost krásných žen zde bez závady

a ona chotí, matkou juž.

A není-li to rozmar pouze,

tož v lásce své a sladké touze,

svůj odříkáním život tuž!“

A nevědí, že štěstí záře

dnů Vašich hasla od oltáře,

jenž hrobem byl mých nadějí.

Vždyť sama Vy, řkouc tiše „ano!“

jste nemnila, že zaprodáno

můž’ být to žití hrozněji.

A nevědí, že ani chvílí

stín nepad’ v květ té lásky bílý,

jak z prsou našich vypučel,

a že i ráj se prožít může

z chvějící dlaně, z dané růže

a z taje očí, z dumy čel.

Jen kal svých retů odpoutali

jak svého draka hošík malý,

jímž slunce skrýt chce – dětinný!

a trhají svou rukou kletou

i poupata, jež z hrobu kvetou

tak plná vůně neviny. –

Ó, bouře promluv, záští plná!

Jest velká sic tvých kalů vlna,

leč k písni ptáků nesahá –:

co dřív jsem snil jen v pološeru

a nesměl svěřit rtům ni péru,

teď říc’ Vám mohu, předrahá!

Vždyť slova má, jak tisknou se tu,

ať pohrdáním jsou juž světu,

ať nudou jen či zábavou:

přec dojdou k Vám a pomluv strží

je lidská chtivosť nezadrží,

ni choť Váš rukou nepravou!