XI. Uprostřed zahrady

Uprostřed zahrady

zahradníkův dům,

v něm s matkou dvě líbezné děti

a stálý od nich šum.

Tam hoch tmavovlasý

a dcerka plavovlasá,

dvě roztomilá stvoření;

druh nad družku jásá,

hoch veselý, čilý,

dceruška anděl bílý.

V zahradu svítí

vesele májové slunce,

jabloně kvetou,

kvetou růže,

všecko kvete,

všude je kvítí.

Slunci se děti radují,

s květu na květ

motýli přeletují.

Děti vstávají

z postýlek,

očka se jim nítí,

v košilkách spěchají k oknu,

s andělem andílek,

radují se jaru,

kvetoucím jabloním,

kvetoucím růžím

i slunce žáru;

přeletným motýlům

s křidélek ladem.

Kéž můžem také tak

honit se sadem,

v tom milém slunci,

v tom jaru mladém

do libosti,

do sytosti,

bez šatu,

v nichž nohy se pletou,

všeho prosti!

A v pochvatu

spěchají z přitmělé síně

ven;

na světlý den,

jak jim je k chuti.

Matka kdes po domě kutí;

sklonili hlavy v poradu:

Svlékají košilky,

andílci jsou z nich nazí,

ven běží do sadu,

vlásky si nazpět hází,

blaženy v slunci se sloní,

hlas jejich radostí zvoní.

Ze slunka mají

zlatý, průsvitný plášť;

jabloň květ vonný naň roní,

sadem se honí

hned spolu,

hned každý zvlášť,

nahoru dolů

laškovně pobíhají

rychle, jak ve větru pleva:

maličký Adam a Eva.

Mladistvý jarní jih

roznáší vůkol jejich smích.

Úzkostně matka volá,

když zřela děti:

„Domů, sic tělíčka holá

poškrábou holé vám sněti,

slunce vám ožehne tvářky,

zvadnete jak kvítí polní!“

„Slyšelas snad jeho nářky?

radostně skáčem, jsme volní,

jsme jak to na luhu kvítí;

květ, jenž se se stromů shýbá,

hlavy i plece nám líbá.

Chceme jak motýli žíti,

jako to polní kvítí

okolo lučního zřídla,

slunce a volnost chcem píti

jako ti nebeští ptáci,

slunkem nám narostou křídla!“

A pak se do síně vrací.

Na sad zří duše jich měkká,

dokud v něm slunce těká,

a když se za obzor skloní,

v tvářky jim slzy se roní.