XI V předjitřní chvíli padám na kolena

V předjitřní chvíli padám na kolena

a rosou myji tvář a slzemi,

jsem láskou chor, láskou, jež nemá jména,

ke všemu živému na zemi.

Má chvíle přichází... Již nic mi tajno není.

Na rozkoš změnila se muka má.

Jen bojím se, zda mnohých vykoupení

unesu slabýma rukama...

A vím to jistě, že úzkostí zblednu,

až slunci stanu tváří v tvář,

a ruce zkřížené až proti němu zvednu,

jak obět svázanou bych kladl na oltář.

A hrozno bude mi, jak tomu, který věří,

až bosou nohou poceluji zem –

až pokloniv se řeknu hořícímu keři:

„Buď vůle Tvá – jsem básníkem!“