XI. Vašíček Nejlů na Vyšebohu.

Za Košíkem táhlý, holý vrch,

k němu Vašíček se zvolna bral.

Měsíc prostřed mráčků plápolal,

hvězdy blikaly kol v stříbru mlh.

Už byl na temeni, němě stál,

v tichou krajinu se zadíval.

V dálce známý les se temněl, šeřil,

kouzlo večera se krajem chvělo.

„Je čas!“ Kámen zved’, jím v ploché čelo

prudce hranou tvrdou, ostrou deřil.

A země kolem jako čaroprutem

v rovnou, širou desku změnila se,

prázdnou, nekonečnou, ocelovou.

Vašíček se chvatně rozběh’ po ní,

v kruzích pobíhal jak kuře slepé,

rozběhl se náhle jedním směrem,

běžel dlouho hlavou nachýlenou,

jako tygr štvaný pudem letí,

křídla nadlidská mu během rostla,

jediný mu zákmit v mozku šlehal:

„konec desky země musím uzřít!“

Deska zvonila mu jedním tónem

zdlouhavým a děsným, vysmívavým,

větrem doběh’ konce, pousmál se,

rychle poklek’, chtivě shlídal s desky,

kalnou tůň zřel, mlhy prolínavé,

rozpřáh’ ruce, zavýsk’, v tůni mlžnou

s konce desky vrh’ se po hlavě.

Padal stále, padl do vod, proudů

divých, víruplných, zmítaly jím,

údy omlely mu, uhladily,

v balvan neforemný zkamenatěl,

až ho vlna mocná vymrštila,

usadila uprostřed ho cesty.

Oň se pevné vozy zlamovaly

vozků lidských, vraceli se odtud.

Pocestní naň, lidé, ďábli, bozi,

již se pod život sem zatoulali,

těžké břímě k odpočinku kladli.

Balvan pomsty byl, naň bledé prsty

k přísaze se dávaly, oň dýky

brousily se mstivé chtíce právo.

Sem až cesta šla, dál mrtvá poušť,

sem až život šel, dál pustá smrt,

sem šla myšlénka a dál byl chaos.

Kdysi duch jeho se zbudil ze sna,

ptákem na balvan sed’, teskně zpíval:

„Horoucí krev, krve zpěv

mnou zmítá,

vypučel jsem dítě, květ –

v širý svět! k životu zpět,

kde se svítá!“

Skřivanem vzlet’ nad kraj převysoko,

viděl shora idyllické žití,

lidí krásný ráj a plesal v srdci,

Boha velebil a sletěl k zemi.

Údolí tu slzavé zřel hříchu,

poznal život suchý, nahý, tupý,

kopyta ho lidí pošlapala,

v křeči svíjel se a proklel Boha,

ustárlý a zlomený si hledal

cestu na svůj tvrdý balvan zpátky.

Protivou dvou světů vychovaný,

výkřiky a boji umučený

kněz svůj obětoval na oltáři,

na balvanu srdce svého sebe,

bohu svému oběť krvavou.

Sobě kázal, sobě chtěl jsa zády

k žití obrácen a hleděl snivě

přes kouř oběti své na poušť bledou

okem kalným, prázdným, zkamenělým.

Šel-li poutník tudy, skryl se v balvan,

velikou snil elegii hmoty.

Vítr-li sem nářek světa zanes’

neb řev vítězný, tu zapálil se,

prolínal kraj pouště ustrnulé,

dýmem vlekoucím se na tvář Smrti

zívající, bezcitné si sedal,

Smrt mu mstivé bajky štěbetala,

dětská stařena, však silná, drtící.

Člověče bludný, krvi má odpadlá,

zmámená zlobou, nepravým světlem,

přicházím spasit tě, vzpamatuj se!

Přináším dobro, lásku a krásu,

přináším ve tmy tvé vůdčí hvězdu.

Chyť se mne za ruku, půjdeme v luhy,

okřeješ květem jich, radostí čistou,

s oblaky zazpíváš, poletíš s ptáky,

potokem zabubláš, zašumíš borem,

věčnému tvůrci zapěješ hymny,

srdce ti okřeje blaživou vírou,

tajemství všecka se otevrou ti,

propastí dna i edenu skvělost.

Křišťálem budeš v koruně Boží,

paprskem budeš oka Jeho,

pokynem budeš ruky Jeho!

Kdo mě ruší? Čí to skřehot světský?

Synu, pojď, čas kvapí!

Učiníš pokání, hříchy smyješ!

Neznám času; nahoru běž v život,

tam čas, provaz, v kusy přestřihují.

Nemám hříchu; hřích je šakal světa,

jejž si člověk na člověka stvořil,

by jím rval kus za kusem svých bratří.

Bratry jsou všichni, Bůh tak kázal,

pojď a raduj se v nich a s nimi!

Nechtež si bratrství svého!

Jak zříte chleba, s bratrstvím amen!

Pryč jdi, satane, chci být sám,

neruš mne z klidu, mrtvého spánku!

Ah jak je sladký! Zapomenutí!

Ty zapíráš v sobě jiskru Boží!

Propadneš peklu, kde bude pláč

a skřípění zubů.

Peklo své ztratil jsem. Vystup na zemi,

kdesi tam toulá se, hledá mne snad.

Odejdi! Balvanu mého

lyšejník řečí tvých nechytne se!

Nasila jsem zrna, zrnéčka,

zrníčka vyšla.

Zacinkla jsem zvonkem, zvonečkem,

zvoneček klinká.

Houpala jsem synka, synečka,

syneček hodný!

Synečku, čas je, abys vstával,

k ženušce měkké tě dovedu,

budeš ji chovat a líbat!

Nenasila, necinkala,

nehoupala, jen vábila,

vábila a otrávila.

Strakatá jsi, rozum země!

Jdi volat ptákům, ať hnízda si staví,

jdi růže vonné zalívat, šlechtit,

jdi zpívat milencům svítáníčka,

jdi muže strhovat rozkoše v náruč!

Balvan nech balvanem.

Sladko mu dívat se v líčko Smrti,

vráskatou tvář její hladit a líbat,

pohádky s ní si vyprávět! – Jdi!

Balvan nech balvanem.

Chacha! Dobře! Chceš být svým!

Nechceš znát mne už –

přece budeš mým!

Vašíčku můj, hle! matka tvá!

Prosí tě rukama sepjatýma,

aby ses vrátil! Viď, budeš hodný!

Pracovat budeš a utěšíš se,

Bůh ti dá klid, pak přijdeš ke mně,

vrátíš ten úpis – ty ses upsal,

běda! ó vím to, vím –

Matka volá? Kdo je matka má?

Lidské matky, otce nepoznal jsem,

macechu znám zemi, z té jsem prch’.

Tys mi život dala? Odpouštím ti!

Vrať se, ženo, řekni svému bohu,

že jsem skalou, kterou neotřese

světská ruka jeho malomocná.

Úpis čertu? Ano! samu sobě!

Ženo, jdi již! Věz, ten čert jsem já!

Vášo, poslyš, co je do tebe?

Míval já jsem větší bolesti,

za ně koupil jsem si veselost.

V ní je pravé vše! Víš, zapomínat,

ale pohár vína pít, ne jedu!

V tom je všecka moudrost! Pak ať chcípnu!

Dopít na dno dřív! Vem pod paží mě,

hajdy se mnou! Luskni prsty! Směj se!

Hlas ze svatby pokolení!

Učil jste mne, díky za to!

Šli jsme spolu k okruhu až,

vy jste dovnitř šel, já zůstal.

Slyšíte, jak svatba jásá?

Její echo plné nářku

odráží se o mou poušť.

Rozkoš takové má echo,

hřeje dnes a zítra pálí –

A já teď opuštěná jsem

jako ta hruška v poli,

když z ní hrušky opadají,

jak ona smutně stojí!

Ustaň! Ustaň!

A já teď opuštěná jsem

jako ten javor v lese –

Měsíc nad západem jasně pluje,

nad východem zora vystupuje,

nocí tichou kmitá záře bledá.

Vašíček teď těžkou hlavu zvedá,

modré oko šíro rozvírá,

pomaten si čelo otírá,

snů svých nitky sbírá, zkouší, hledá.

„Jednu pravdu chci! Jich tolik, běda!

Z kolika to světů slepen jsem?

Kolik živlů mně to dala zem?

Sen je také pravda hluboká!

Možno-li mi odříznout se zcela?“

Jak vlk zavyl, slova odumřela,

táhle, zoufale a zvysoka.

„Slaboch člověk! Kde je síla moje,

kde je král, kde klidu štěstí je?

Kde jsou studánek mých tiché zdroje,

z nichž nic neví, kdo se napije?

Půjdu hledat zas! – Kdo volá, vábí?

Píseň čí dvou tónů střídavých?

Kdo se to sem belhá vyschlý, slabý?

teď klap’ prázdně ústy! teď ten smích!

Ne! to nejsem já! Jsem silný, smělý –

Kdo to zavolal zde: ,už je čas!‘? –“

Radostně se oči rozevřely,

třikrát zavolal tak dutý hlas;

snad to zvěr kýs zahýk’ v blízkém lese,

snad to promluvil bůh lidskou duší.

Ze vsi dole klekání se nese,

proužek měsíce je užší, užší.

„Západ volá, západ pochopení,

východ slunce pro mne není, není!

Balvan blízko byl! Pak musím dále

k bodu klidu až své po spirále! –

Jak je mocna živá láska ženy!

Tělem otřese, až duch se zmítá,

cit se kolébá a vášeň lítá,

v hlavě požár, v srdci mořské pěny –

Ah pryč, údolí ty slzavé!

Jediným já činu rozepjetím

po paprscích luny na hrad vletím,

vidím otevřené nebe své!“

Zadumal se, dlouho hleděl v dáli.

Zašla luna. Mraky šedivé.

Vloky sněhu měkké, blátivé

padaly a na tváři mu tály.

Vítr zafičel a zahouk’ dolem.

K sušírně šel známou cestou polem.

Jsem dosud těžký, tvrdý, kostnatý

a kapky věší se mi na paty.

Je setřást, ať si spadnou dolů, k zemi!

Hle oblaka! Já tápu závějemi

a brodím s tělem svým se – čisté není

ni průhledné: Je shodit v okamžení

a stoupat bleskem k pravdě prabytí!

Chci směle závoj její odkrýti,

chci hmatat myšlénkou ji očistěný,

chci rozkoš větší ssát než v loktech ženy,

chci splynout s ní.

Jsi směšný, milý kmochu,

tvůj mozek zdá se v nepořádku trochu

a vzadu klátí se ti dlouhý cop.

Jak povídám, jsi zbrklý, víš, tak trop!

Jsi země vejlupek a darmo bloudíš tudy;

jdi husy pást, jdi na zem tlouci hrudy,

jdi nazpět, odhoď prázdné řeči, hesla,

je nebezpečno, brachu, lidské lebi

chtít doletět až k zamčenému nebi

a plíst se pámbíčkovi do řemesla!

Vyrostl jsi ze mne, krví mojí

sytil ses, když pochybnostmi štván,

zničen, zemdlen, šílen, uondán

zmítal jsem se v zemských živlů roji.

Běda, žiješ, jsi mým dvojencem,

stínem mým. Pryč! Co jdeš za mnou sem?

K lidským žokům jdi! Pryč! Z cesty! Pryč!

Přes to jsi loutka, dřevo, tyč!

Něco ti povím. Jdeš ďas neví kam,

myslíš, že pravdu najdeš tam;

šťouráš se nebesy za všemi,

pravda se zatím válí na zemi.

Najdeš ji ve smetí, prachu a blátě,

dívčiným ňadrem se usmívá na tě,

je v hrdle ptačím, ve vodě víří,

vůní se růže kol nosu ti šíří,

jednou je cnost a jednou je hřích,

však nikdy, brachu, zde v oblacích.

Běž si ji koupit, laciná byla,

za groš jí dostaneš na půl kila!

Zpívám, elegii Myšlénky zpívám!

V průvodu hvězd vyslána Prapůvodem

kometou zářivou zašlehla nad obzorem

života mého, světlem překonavši

vítězně tmy a příšery šklebící,

žhavým tavila sluncem mé polární krajiny,

bortila ledovce, pronikla mlhy a chmury,

kynutím ruky tvořila palmové háje,

úsměvem božským slavičí vznítila píseň,

pohledem zvedla mě k nejvyšším sférám bohů.

Svítila věčností, svítila mizícím bleskem,

spálila konce mých perutí bělostných,

srdce mi písní mou hořící vyvolala,

hrdlo mé vysechlo žárem a touhou;

jak jsem se do jejích panenských zadíval očí,

nejvyšším blahem mi nejlepší vytryskla píseň

a pak, ó člověče,

její se obraz v světelných kolách kalil,

v duhových postupně zanikal barvách,

až ve tmách posledním zahynul bodem.

Požár když oblačným světlem zahoří náhle

za noci nad obzorem krajiny mých snů,

mé lidské oko, jež z božského zoru mně zbylo,

z klidu se vyděsí, do dálky pátravě zatěká,

čekajíc královny Myšlénky nový příchod –

a požár zhasí, královna nepřichází.

Panenku svou když, rád ji mám nad zemi, boha,

za měkkou ruku vezmu a na ni se zahledím,

zdá se mi, že v hruď mou cosi se vrací,

co mi mou písní vyrváno kdys,

teplého cos jako slza boží,

jemného cos jako lidské srdce,

ah! chci zapět, jen se zajiknu,

zajásat chci, jen zachraptím,

vyletět chci a nehybně stojím.

Královna nepřichází.

V nádherném rouše když zastkví se sluneční duha,

v okruhu jejím se potácím zmámeným ptákem,

žíznivým rtem její pršící rosu pívám

vznesený chvilkou nad pruh blátivé stezky,

kudy se v kalužích poutník životem vleku.

Duhovou branou skřivánčí touhu nesu,

slunce mi západem omžené peří zlatí,

nadějí princ čekám královny Myšlénky příchod –

zapadne slunce, duha pryč, královna nejde.

Když den mě opustí s pláštěm potřísněným,

v dveřích se otočí, posledně zahrozí pěstí,

vytřeštím oko a bázliv se dívám za ním,

zda se nevrátí, důtkami nezbije z olova,

na hlavu do dlaní vtlačenou na stole dřeveném

mlhy si sedají oknem přiletlé, husté,

ruka má číš chopí vnesenou nevědomím,

souhvězdí víno, blankytný etheru křišťál

v hýření polibků nočních ssaju a lokám,

mrákoty, mátohy, můry a divoké hlavy,

pod klenbou cedrů se na koni zběsile ženu,

pochmurných hradů vysoké zdivo ztékám,

kostlivců řady v podzemních chodbách rdousím,

na úzkých stezkách skalních své já chrochtavé

vítězným řevem na mě se řítící vraždím,

nikdy nechabna, znova se sražený zvedám,

bradaté přírody kozly v hlubiny metám,

výšiny závratné pevnou dostoupím nohou,

sebevědom čekaje, až z končin vidin a zjevů

vypluje královny Myšlénky přejasný obraz.

Hle! Zde stojím, skřížené ruce na prsou,

jež volných, nadlidských pohoří dechem se sytí,

hled zlobou zápasů zčernalý k východu upírám,

pod nohou v skálu pevně zabodnutou

oblaků tříšť se bez času prostorem koulí.

Zde čekám satan na chrapot světa smrtelný,

v nesmírné touze rozvírám skřížené ruce,

vidinu, Myšlénku nikdy nespatřenou,

velikou, božskou, nedostižitelnou,

ženu objati chtěje v horečném stisknutí,

sešílet divý v nadzemském náručí jejím

či jejím králem se stát, jí poddajné velet,

velmožem slávy být, lidstva prvým bohem –

zde stojím, čekám v síle nadživotní,

střídavě ruce křížím a rozvírám, lámu,

černý blesk očí k dalekým východům vysílám,

malátně lidské zas slzy tu leže roním,

v skálu svou pěstí krvavou zlobně biju,

hle! tak zde stojím němý, zadumaný,

Bůh tak stál v rozpacích kdysi nad dílem příštím.

Jen pravdy červánky rozbitým vědomím šlehnou,

šlehnou jen, mizí jak kámen v hlubině vodní,

zas v chvatném víru, v širokých kotoučích prachu

o lebku písek se zdouvaje orkánem tluče,

horoucím polibkem smrt se dotýká čela,

vítěze člověka hrdost nad myšlenkou padá,

led její z oceli rázem se rozplývá,

v hladinu vody, klidu se rovná,

titánská skála pod nohou malomocnou

v prsť se zemské vozové stezky mění,

věštecký ráz oka černého zapadá v modru,

mohutných prsou pancíř je žebráckým hávem,

krčí se ramena, hubené ruce s nich visí,

krčí se hlava, šedivé vlasy s ní splývají,

krčí se čelo, bojů jsou vrásky na něm,

krčí se ústa, koutky jich šklebí se výsměšně

nad pravdy ztracené, myšlénky prázdnotou hluchou.

Hle! Zde stojím v cestě bývalý bůh,

směju se lidí výšinám vytouženým,

směju se snům svým bývalým, opojné číši,

již jsem pozvednul ke rtu za noci hvězdnaté,

když den mě opustil s šedivým, krvavým pláštěm,

když život bídný mě vyhnal v protivu svou,

směju se sobě, s nímž v pýše jsem bojoval,

směju se sobě, jak vidím se v kaluži cesty,

žebráku scvrklému, člověkem majícímu býti.

Zde stojím.

Nezměrná bolest, jež v hruď mou kdys orala brázdy,

pluhem ostrým bytost mou zpřevrácela,

nezměrná touha, co jakoby zaplála země

v srdci mi hořela a všechny poklady sežehla,

nezměrná láska, jež vesmír obsáhnout chtěla,

vzepjat se k nebi, vyzvednout s sebou lidi,

spálit za sebou mosty všedností člověčích,

všechno, co kvetlo kdy ve mně poupaty jarními,

všechno, co zlatými ve mně bujelo klasy,

co na mém stromě kdy viselo zralými plody:

to všechno uvadlo spáleno předčasnou zimou.

Pole jsem úhorem ležící a ladem,

jen něco bodláčí, trávy a zakrslých podrostů

vyrůstá ze mne a úzkostně ke mně se krčí,

kultura země jak lidí nedostatečná.

Zde stojím.

Tulák malomocný bez chleba pro duši,

proklínám kosmatou přírody hlavu,

jež svými prameny krevními, podzemními

kojila k prsu mě jejímu přimknutého,

dětského, naivního, bůžka nevědomého,

chtivě se neznaje napájel přírodním mlékem

k zápasům hotový nevybojovatelným.

Bůžek se rval a pro sebe smála se příroda,

bůžek se bez krve, zničený navrátil z boje,

tulák tu zůstal, směje se přírodě,

tulák nenávidící a klnoucí,

tulák nenáviděný, proklínaný,

zbylá hříčka dvou protivných světů,

kus zdi paláce zbořeného.

Zde stojím v cestě vozové

šlapaje v půdě nohama křivýma,

už ne bývalý hrozivý pomník nebi,

už ne jak satan odbojný, vzdorovitý,

už ne král v čele vítězných vojsk,

tulák jen nad sebou hořce plačící,

zborcený balvan, však neponížený,

umějící klnout a nenávidět,

rzivého železa odhozený kus,

zlomeného meče konec,

jenž může dosud bodnout a vraždit,

v chátry zemské se postavit čelo

anebo zaniknout v rumu a smetí,

bude-li chtít.

Tak zde stojím!

Poslední jsem píseň zapěl krve!

K cíli dál!

Jsi těžší nežli prve!

Sláva, sláva Velikému,

Tvůrci, Pánu, Stvořiteli!

Klaněj se mu vesmír celý,

zpívej, jásej stvoření!

V něm je život, v něm je síla,

v něm je pravda sněhobílá,

v světlo tma se promění.

Matička mě milá

z klína vypustila

do širého světa.

Mihotám se v přeletě

nekonečném po světě,

cesta dlouholetá!

Letím kvapem v taje dolů,

jasním oči plné bolů,

mráčků konce zlatím,

zablesknu se horem, dolem,

zatočím se čarokolem,

k matičce se vrátím.

Zabzučet, zadzikat, den žít,

párem se spojit, vášní se zpít,

ohněm se spálit a mřít!

Vím-li již, co je jádro žití?

Šílenství tma se mi na cestě svítí,

nutno ji projít urputně, silně,

vytknouti směr si neomylně,

pochybnost ať si protivou buší,

nutno ji projíti vlastní duší!

Stůj! Kdo jsi? Zde cesta do nebe!

Blahoslavení a svatí vyvolení

smějí sem: Tvůj duch-li čistý není,

není tato brána pro tebe!

Tato vrata – tito vrátní boží!

Má to pámbu tady divné zboží!

Vašku zlatý, vidím, zle je s tebou.

Nebe! pro takové chlapíky!

Zapomněl sis tuším vzíti s sebou

křestní list a výtah z matriky!

Patron ten ňák divně troubí, hledí!

Kolikrát’s byl, hochu, u zpovědi?

Kde máš od pastýře firmament?

Smířil-lis se s nepřáteli všemi?

Přijal jsi, než opustil jsi zemi,

svaté křižmo, svatý sakrament?

Je vyhublý, ten chudák, jen ho pusťte,

jen otčenáš-li umí, na něm zkuste!

No antikrist snad není! Trpěl mnoho,

snad nebude tak zle tu pro jednoho!

Co chcete, nevím. Já jsem spravedlivý,

chtěl spatřiti bych všechny nebes divy,

je nebeli-to. Chtěl bych náhodě

se vymknout, bohu pevně patřit v tvář,

se pokořit neb říc’ mu, že je lhář,

chtěl v nitro bych se poďvat přírodě!

On mluvil o přírodě! –

Proklatec!

Bůh lhářem! Nebesa! –

Toť zemský švec! –

Tož vyhoďte ho do příkopů přec! –

To pěkný spravedlivý! Lásko boží! –

Ach! Panenko Marjá! –

Kristovo hloží! –

Ti lotři! Cháska tučná, napitá!

Zde třeba rychle mého kopyta!

Pryč, hro šalebná!

To země kus!

Spíš míchanice: bláto, špína, trus!

Je tak těžko zde! Vše plísní bují,

zločiny prostorem poletují,

černé příšery se v duši lepí.

Půjdu bezcitný a půjdu slepý!

Duší zavzní houslí sladký hlas,

zmizí mrákoty! Ó lilje bílá,

s bázní jsi se ke mně přitulila,

píseň nevinnou mi šeptala’s!

Na rameno pták vlet’ úzkostlivý,

jistě hřích ho honil mrzký, lstivý,

muška na rty sedla bzukavá.

Jdeme pláněmi mé širé duše,

jiskra světla ve tmách s námi kluše,

nitka s nitkou v síť se utkává,

do níž světů polapíme svod,

pravdu závratnou, můj věčný bod.

Byl to chmurný pohled, jak to děcko

zvadlo bledé hochu v náručí!

A přec v objetí mém leží všecko,

šťasten, kdo se líbat naučí.

Slzy sice o mě cinkají,

umíráčky tklivě klinkají,

ale pod mým pláštěm kovovým

svět se skryje se vším bolem svým,

vnějšku života jsem clona pouhá.

Rozum ráda; srdce se mi vzpírá,

kdo má srdce, nikdy neumírá!

Není pravda ve mně, jenom touha,

pravda v protivě je skryta mojí.

Náhodně se kletá světem klátím,

máchnu, nadějí vůz náhle zvrátím,

bdíc vždy, se životem věčném v boji.

Ha! To ona! Pověz, kdo tvůj pán!

Proč jde do cesty mi tulipán!?

Sestřičko, nech žertů, toť můj brat,

kupovat jde, jen si zmýlil krám!

Za vyučenou mu chci dát sám,

klubko mozku jeho rozmotat.

Po stopách jdu, jiskrách, v mlhách zbyly,

po pěšinkách mračen proláklých,

s pěstí v oku honím fantom bílý,

všude vřesk a všude kvičí smích,

peklo chechtá se i nebesa!

Nechť! já silou prvotní a ryzí

vjedu k bohu, taje jeho zmizí,

zdrtí má tě, bože, kolesa!

Šikmo kosmem, jásavě a hromem,

hradby zbořím, stanu nad průlomem!

Bože, pojď, tvůj protivník tě volá,

halenu shoď, ňadra ukaž holá,

máš-li život tam či mrtvoly!

Mlčí! Prázdné zívá okolí!

Písmena tvé knihy chce tvůj hlíst

bez obrazů, otevřeně číst,

odkryj prázdnoty své temné rouno,

zvím, co tam!

Můj dobrý Vašku, hovno!

Jak se zmítá hoch ten ubohý!

Musím pomoci mu na nohy,

sice pravdy blesk ho bičem švihne,

jeho nitky rázem ve dví střihne.

Bůh má, zdá se mi, už zálusk naň,

smáčkne mozek, človíčku se braň!

Přísám Luciferu! Plán mu zhatím,

staré odvety, část dluhu splatím.

Nebyl čert bych, negace a ďas,

kdybych mu ho nechal na pospas!

K práci! Hochu, pozor na ocas!

I čertu někdy člověka je líto,

však bohu nikdy; ten jen váží, měří!

Jen psiště vyčkává, až bude bito,

jen blázen čeká, až veň hromy deří!

Můj hochu, hledal’s trochu silný lék,

víc nežli snésti může pačlověk.

Bůh dal vám myšlénku! to jeho vina!

Spi, hochu! Šťávy nakapu ti z pekla,

by jiskra rozumu ti neutekla.

Již zítra má tě tetka Meluzina,

tvá země hodná, někdy divoká!

Jí polib ruku, pěkně pohladí tě

a budeš opět zdárné její dítě,

však nechoď na ni zpříma, z vysoka,

víš, bývá někdy zpita mocí svojí,

svých dětí vzdoru, zpupnosti se bojí

a mohla by tě poslat v zlosti svý

v své nebe, do třetího království!

Než zjev je lepší v hrsti kůstka jistá,

jen kousej klidně svou si kůrku chleba!

Čert, hochu, je teď také optimista!

Až umřeš, vezmu do pekla tě třeba,

jeť nebe pro tě příliš lahodné.

Tam z kozlí kůže přiodím tě kmentem,

dám ohon, kopyta a růžky černé,

pak můžeš stát se za své služby věrné

buď kancléřem neb vicepresidentem,

až jak to Luciferu napadne!

Co to? Skřivánek mi hrdlem jásá,

v srdci rozkoš, spánky tak se chvějí!

Ne, to není vnadné tělo její,

ne, to není ona, to je Krása. –

Její žádostivé bílé tělo

s mým by splynout, opojit se chtělo,

to je pryč – tam – někde na Zemi!

Její oči do mých by se vpily,

nahé ruce šíj by otočily,

čelo planulo by vášněmi.

Její ústa malá má by zulíbala,

maso by v ní hořelo,

její ňadra měkká jsou jen pro člověka,

pro hlínu a pro tělo.

(Vztahuje ruce.)

Kráso nebes, Myšlénko má snivá,

ženo žen, má luno vysněná,

písni srdce mého tichá, tklivá,

pravdo jednou v žití spatřená,

duše má se směje, výská, zpívá,

rouška z tebe sněhobílá v ní,

bože! štěstí! jdu! to na mě kývá!

Cestou k nebi pravou, poslední!

Věčně a zdaleka, v skrytě

dívat se do očí tvých,

modlit se k tobě na úsvitě

a vzdychat ve tmách večerních,

mé sladké dítě!

To je plamínků dokola! To je nadbytek síly země. Sejmi mi ty okovy, chci letět. Paní Meluzina mne spoutala. Tys Barunka? Ne, ta je tam, vidíš? Nebyla to –? Aha! Tuhle jde bratříček, počkej!

Trosky člověka zde zůstaly,

bůh je má a jeho otrokyně:

do zubů pad’ kleté Meluzině,

zvrtla pokus jeho zoufalý.

Nechť! Já zůstal, výron duše jeho,

pevný, nesmrtelný, výsměch bohu,

odpor Tajemství a satir všeho.

Kde chce tvořit, nastavím mu nohu,

kde jde v slávě pyšný, velikán,

pocítí v svých zádech ostrost rohů,

nechť má stín můj nekonečný Pán!

Peklo roste, silní v ně se berou,

stvořeni jsme, nic nás nezničí,

k nebes branám až se čerti derou,

brány zachvějí se, zařinčí.

Bůh-li nezná nás, však znáti bude,

pekelnou už píseň sbor náš hude,

chóry nebes vyděsíme z klidu,

v hlavy jejich nasadíme hnidu.

Až bůh zahrozí, až bude hřmět,

ve své peklo skrčíme se zpět,

budem dumat, tančit a se vztekat,

na nejbližší vhodný výpad čekat.

Pá, můj hochu! Cesta daleká!

Oběť boha! Trosky člověka!