XI. Víš, potkali jsme ji tehdy

Víš, potkali jsme ji tehdy

na zapadlé stezce.

Byl teskný večer

a nikde ni hvězdy.

Šla lehce. Plachetka větrem jí vlála,

nebylo slyšet ni kroku.

Mstivým zrakem pohlédla na naše štěstí!

Přešla, zmizela...

Pak vyšla luna – kouzelná princezna.

Tiše nás opředla modravým závojem

a zachmuřila se.

Cesta se stáčela klikatě k řece,

jez kde svou tesklivou hučel si píseň.

Cosi nás táhlo přistoupit blíže,

dívat se do vln...

Tam dole, na břehu, někdo tak zoufale plakal!