XI. Ó zdali v nivách asfodelů

Ó zdali v nivách asfodelů

Tvůj drahý posud bloudí stín?

Co vzdechů, vzpomínek i želu

dnes k němu splývá do hlubin!

On čistý juž, host jiných vlastí,

jenž jiným zvukům slouchat zvyk’,

on umí zřít juž bez účasti

ve klidu božském v pláč a vzlyk.

Dnes přece zastaví se chvíli:

Zkad táhne sem ta ozvěna?

Tak bílá lilie se chýlí,

svou vlastní vůní znavena.

Ty hlasy tak jsou milé, známé,

tak mluví pouze otčina,

čár máku z Lethy juž se láme,

stín zachví se a vzpomíná!

Hlas rozeznává sestry, matky,

vstříc letět jim chce – marný sen!

Vod povrch nezčeřen je hladký,

jen z dálky zní ten pláč a sten.

Jak vodní květ se zavře zase

v svou dumu, kolem šeř a tiš...

Však nám zde vzchází poklid v jase

tou myšlénkou, že o nás víš!