XI. ZPĚV.

Druhý den pak líbilo se králi,

Stížnosti vyslýchat v sněmu.

Tuť předstoupí vlk a řekl jemu:

„Pane, nevím, jak bychom obstáli

Před drzostí Kulíškovou?

Máme vždy s ním míti půtku novou?

O jmění a o čest mě připravil,

Dřív juž celý rod zohavil;

Lže a krade, cizoloží, loupí,

Svým jazýčkem každého ohloupí,

Za to ještě čest má za odměnu.

Krev do hlavy žene mi památka,

Jak nedávno zhyzdil moji ženu,

Poslechněte, vypovím to zkrátka:

On se vždycky za ní loudá;

Ona vystát nemůže neklouda.

V zimě u rybníka ji uhlídá,

Ptá se jí, zdaž ráda ryby jídá.

Ona praví: „Když jich mám,

Nimi také nehrdám.“

On zas potutelně odpoví:

„Aj, má milá, já vás to naučím,

Jak se brzo množství uloví,

Že jich dnes nesníte, za to ručím.

Vlčí ocas ryby rády mají,

Tak tou dírou strčte ho pod vodu,

Množství hned jich připlove odspodu,

Všechny na ocas se nachytají.“

Ona, jsouc rozšafná žena,

Podvod sotva znajíc podle jmena,

Zapomněla mé příkazy,

Podle nichž se řídit má na pouti.

Tu máš! V ledě ocas se přimrazí,

Chuďas nemohla se s místa hnouti.

Nejdřív myslí, že to ryby,

Pozděj poznala své chyby;

Ale ať si skáče, ocas tahá,

Zdarma více se namahá!

Tuť se Kulíšek jí chopí, –

Já se vám to říci stydím,

Jakou ostudu s ní tropí! –

Já to manžel od zdaleka vidím,

Mne to arci dlouho nepobízí,

Ale ku pomoci hnedky letím;

Ale než se k manželce přivětím,

Šelma zatím chytře zmizí.

Věru, velkou práci mně to dalo,

Než jsem milého dobyl ocasu,

Kousek v ledě ještě pak ostalo,

Sebou také hezký chomáč vlasů.

Takové jsou Kulíškovy cesty!

Jaký div, když nejsou na ně tresty!“ –

Na to král Pazourus řekl k němu:

„Aj, ty chlape, co si ty vybíráš,

Že mě a mou vládu týráš,

A to na veřejném sněmu?

Nevíš, že tvé slovo „ano, ano,“

Ke všemu, co mnou je rozkázáno?

Já jen trestám odbojnické činy,

A co netrestám, to je bez viny.

Vidím, že ty nejsi z počtu věrných,

Jistě že máš dost znamínek černých;

Tak bych sic se neměl ptáti,

Ale právní formu chci popřáti.

Vidím, že se Kulíšek neleká,

Ale vítězně že se vyseká.“

Nato Kulíškovi král rozkáže,

Ať on svědomí rozváže.

Nato Kulíšek rozpráví:

„Slyšte, najmilostivější pane!

Malý oheň lehko zplane,

Silný lehko slabého udáví;

Proto jsem se jen dal do outěku,

Když se Zubík na nás hnal ve vztěku.

Ale čím mou čest nepřítel špiní,

Toho svědomí mě nic neviní.

Jako pravdu na mne uvaluje,

Co mu pouze žárlivost maluje.

O rybách jsem mluvil paní Žroutce,

Ráda mluví o dobré pochoutce;

Ona, jak se chytají, se táže.

Já řku: „Třeba ocasem se loví,

Když se sáček pozadu naváže,

Též se příhodnému času hoví,

Ocas strčí se pod vodu,

Jak jen daleko dosáhne,

Ryb se tolik nahrne odspodu,

Že se ocas sotva ven vytáhne.“

Žroutka hned by ráda ryby jedla,

Lakomost ji náramná zavedla,

Že slyšela sice o vocasu,

Ne o sáčku a příhodném času.

Božím právem obyčejně pyká,

Kdo chtivost na uzdu nenavyká.

Mám já od Zubíka teď odměnu,

Že jsem podporoval jeho ženu.

Bůh ví, co on vlčím okem viděl,

Poctivý muž by se styděl.

Jenom krutý manžel a žehravý

Manželku svou na pranýř vystaví,

Moudrý vinu pravdivou přikrývá,

Ať se na ni svět nedívá.

Když se paní Žroutce křivda stala,

Proč to ona sama neudala?

Však tu stojí, červená se studem

Nad žehravým manželovým bludem.“ –

Nač před králem Žroutka odpoví:

„Kulíšek každého ošidí,

Žádný s ním nic hubou nezřídí;

Račte soudit jeho podvod nový.

Přes pole jsem o polednách táhla,

Převelké mě vedro chloudí,

Trapnou žízní velice jsem práhla,

Kde by vodu našlo, oko bloudí,

A kde chládek, kterým bych okřála.

Aj, tu nedaleko studně stála,

Doufala jsem dosáhnout okovu,

Nebo dva okovy studně měla;

Jak jsem v něj se kouknout chtěla,

Vidím dole hlavu Kulíškovu.

Já jsem vám se tak ulekla,

Div jsem strachem neutekla.

On však oulisně se ke mně hlásí,

Pravě: „Aj, kmotřičko, plná krásy,

Jak vy, kde se dobře vede, znáte?

Arci, tady roztomilý chládek máte,

Před sluncem a lidmi se tu skryje,

Čerstvý proud náš zadek myje.

Komu ryby jídlo dle libosti,

Nejchutnějších zde má do sytosti,

Kterých jinde málokde uhlídá;

A ten chládek a ten proudek zdravý!

Nejšťastnější chvíle se tu baví,

Mně se však to pomalu přejídá,

Chcete-li se nápodobně míti,

Račte s chutí dolů sjíti,

Skočte prozřetelně do okovu,

Však jen malý krok tam máte,

Tak to druhé brzo uhlídáte.“

Ach, já uvěřila jeho slovu,

S chutí do okova sednu,

Pomalu se okov níží,

Druhý s Kulíškem se blíží,

On ku vrchu a já ke dnu.

Já se s podivením tážu:

„Řekněte mi, jak se takto děje?“

On se ale šelma tomu směje,

Pravě: „Hned vám to dokážu!“

Pak nahoře vyskočiv z okova,

Volal na mne ta šelmovská slova:

„Vy se ptáte, jak se takto děje?

Vzhůru – dolů, toť běh světa,

Co kdo nechce, to jinému přeje,

Jeden výská, když po druhém veta,

Jeden se povýší, druhý sníží,

To rozličným závažím a tíží.“

Nato sloták pryč peluje,

Já však smutná tam seděla;

Mok a hlad mě obtěžuje,

Bez naděje k vrchu jsem hleděla;

Marno se o spásu vynasnažit.

Chtěla jsem si zoufat! Tuť k večeru

Přijdou tam pacholci vodu vážit, –

Ještě vidím ty holomky, –

Oni vytáhnou mě nevědomky,

Kyjmi pak a nosidlem od džberu

Do mne tlukou, žádný vám neměří,

Kde a kam mne ubohou udeří.

Po těle nemám zdravého vlasu,

Divu, že jsem neskonala

Ranami těch necválaných rasů!

Ale budiž Pánu Bohu chvála,

Přec tu smutnou dobu jsem přestála.“

Nato Kulíšek vystoupiv praví:

„Nad zlým jen se hlupák pozastaví,

Moudrost darmo se nekoupí,

A cokolvěk v životě se stává,

Duchovnímu světlu olej dává;

Všechno hodné ve časovém toku,

Ač je nezřetelné mdlému oku.

Slastě, strastě, bída, oplývání,

Jedné věci rozličné poznání,

A jakkoli rozumný podloudí,

Stránku věčné pravdy přec posoudí.

Proto pro vás jen se stalo,

Co se v jistý čas událo;

Viďte, že na vaši víru

Budete mít teď jinačí míru?

Na minulost se ohlídá,

Kdo svou budoucnost předzvídá;

Kdo se jednou notně spálil,

Časněj jinda oudy vzdálil.

Věru, svět nynější ošemetný

A jazýček lidský obojetný.

Ten ať chytře se ohání,

Kdo se před oukladem chrání.

Proto jsem to na vás jen nalíčil,

Bych vás v moudrosti vycvičil.

Za několik ran to přece stojí,

Které sprostý hřbet pocítí;

Rána tělesná se brzo zhojí,

Na vždycky se ale duch osvítí.

Vidět, že neznáte mnohé školy.

Jaká záře z nich vychází!

Tím to, že pan kantor dobře sází

A nejlepší návod našel v holi.

Holi celý svět se klaní,

Nedouk, kdo mocnou hůl pohaní.

Bez hole si darebák nevzdychá,

Tím se ale nám do všeho míchá!

Míchání však vede ku odporu,

Odpor – otec vlastní vzdoru,

Vzdor však zavádí k odboji,

Odboj plodí neřest dvojí:

Závrať třeštivou volnosti

A nádhernou touhu po rovnosti;

Rovnost ale lid nadýmá,

Nadmutý si vyšších nic nevšímá.

A tak bez hole a hladu

Všechno dobré zůstává pozadu,

A co stavěl dlouhý věk, se zvrtne,

Staré dobré právo se přeškrtne.“ –

Zubík zatím zlobivě se točí,

Nevrlost se jiskřila mu z očí,

Na Kulíška pak vyjede:

„K čemu tvé tlachání vede?

Nedozrálé nám to věci pravíš,

Jako bys byl učeným, se stavíš;

Ale já ti povím zkrátka,

Patříš téměř mezi nás hovádka,

Jen že tobě Pán Bůh tlamu

Ohybnější dal k oklamu!

Pod krk mám tvé doktorské tlachání,

Větru líčené lapání,

Nechť se jiný s tebou hádá,

Který na tom si zakládá.

Nechci s tebou státi víc před sudím,

Vím, že tam se ještě víc zatrudím,

Nýbrž nechám vědomost pro sebe,

Kde a jak mě, kluku, rmoutíš;

Ale teď se více nevykroutíš:

V souboji rozhodni samo nebe!

Doufám, až se s tebou sejdu,

Že dokončím všech tvých šejdů.

Proto dlouho ti nežvaním,

Ale přede všemi tě pohaním:

Nazývám tě zlodějem a lhářem,

Na cti utrhačem, partykářem,

Zrádcem, zbůjníkem a loupežníkem,

Bez studu cizoložníkem

A dokážu hanbu tvoji

V zákonném a pravidelném boji!“

Takto pravě rukavičku hodil. –

Kulíšek ji zdvihnout hned nerodil;

Tak si počal u sebe rozkládat:

„Líp je stokrát s chlapem se pohádat,

Nežli jednou s ním se rváti;

Není s chrapounem co hráti,

Nebo ve všem on je hrubý,

Zlé pařáty má a ostré zuby,

A kde zákeřník někoho chmatne,

Na mou věru, všechny do něj zatne.

Jinde šlechtici porážku

Svedou honem na okážku,

Jako na opravdu si harcujou,

Ale tvář jen trošku pošmárujou,

Žádný nemyslí na máry:

Zubík z chrapounského pokolení,

Hrubián od narození,

Roztrhal by mne na cáry.

Ale budiž chvála Bohu!

Právě vhod mi vyzul přední boty.

Hejsa! Když ho také nepřemohu,

Nemám se co báti vlastní psoty.“

Tím mu bylo volněj v těle,

V duši své uzavřel směle:

„Co jsem počal, provést musím,

O věnec mé lži se teď pokusím.“

Před Zubíka hrdě se postavil,

Pevným hlasem přede všemi pravil:

„Zubík cokolvěk na mne naštěkal,

Všechno na něj odvaluju;

Souboje se věru nevaruju,

Nýbrž dychtivě jsem na něj čekal.

K boji nevinnost dodává chuti,

O nevinnost nebe se zastane,

V nebezpečí šťastné dá vnuknutí,

Proto tu má rukavice, pane!“

Král přijal obou základy.

A vyzval k svědectví svoje rady,

Kázal, ať se bojiště připraví,

Na zejtřek ať souboj se oznámí;

Že jeden druhého neomámí,

Každý ať mu rukojmě zastaví.

Medvěd ochotně tu zakručí,

Za Zubíka hned se zaručí,

Aurel také rukojemství mňouká,

K zlosti Zubíka poňouká;

Rys a Jezvec za Kulíška stáli,

Čestné jméno do zástavy dají.

Líbilo se pak to králi,

Kulíšek že čest svou tak obhájí.

Král odešel k odpočinku,

Pohodlnou popřát si hodinku. –

Paní Malpa s Kulíškem jde stranou,

Nebo velmi jej zastává,

Teď mu všelicos udává,

Co mu v boji může být ochranou.

Mezi jinými mu radí,

Ať se jistým dýmem dřív nakadí,

A to kadidlem, co Sviatomarem

Přineslo se do Viaroslav darem,

A tři zrnka jemu darovala;

Byla by mu jistě více dala,

Ale již jí zásoba vychází,

Neb se tolik zrnek teď odbírá,

An se každý v dým teď uzavírá;

Proto ve veliké je nesnázi,

Komu by je odepřela,

Komu by je dáti měla.

Arci, arci, podle všeho zdání,

Náš čas k cíli dým pohání,

Sprostá pára po rovině stačí,

Nový dým však též do výšky tlačí.

Nato pak mu masť poradí

Z šajnů, stříbra a dukátů,

Ta prý lehko vynahradí

Každou ve životě síly ztrátu.

Ale slabý sám se ní nemaže,

Nobrž mastí chytře ono páže,

Které mocně mu odpírá;

Celá moc se tajně mu odbírá,

Rámě rekovské oslábne,

Mozek mudrcký ochábne,

V duši city se pomatou,

Vůli drží mezi sebou spiatou.

Tak kdo mastí, ten vyhrává,

Namaštěný ale se poddává. –

Takou radu dává mu na ruku.

Pak mu dlouhé chloupky ostříhala

A pak vzala oleje a tuku,

By byl hladký, tím jej natírala;

Nebo hladká tučná kůže

Nesnadno se chytit může,

Olej také oudy chladí.

Potom zase takto mu poradí:

„Dobře pijte, byste byl při moči;

Až přijdete v kolo spolu,

Pusťte váš kropáček dolů,

Chytře jej zmáčejte, pak do očí

Zubíka ním flákejte,

Proti větru jen skákejte.

Dřív se stavte jako v strachu,

A dejte se do outěku,

On se za vámi pohrne v vztěku;

Vy však nadělejte hodně prachu

A ten ať se na něj valí.

Víte, když se prach do očí vsype,

Jak to přerozkošně štípe,

Jak se pláčem zrak zakalí.

Není možná pak prozírat,

Nutí nás to mrkat a protírat.

Aj, tak dobře se tu ohlídejte,

Nějak chytře tu přiskočte,

Dříve ale kropáček namočte

A tak znova oči mu vymejte;

Třeba obě oči mu vytekou,

On pak slepý po bojišti zbloudí,

Vám se vítězství přisoudí,

Jeho s hanbou ven vyvlekou,

Vy budete míti slávu všudy,

Zubík ale ohavnost a trudy.

Teď pak jděte spat, můj strýčku milý!

Víte, spánkem tělo se posílí,

Vyspalý má dobré též nápady,

Nevyspalý mozek má nečilý.“ –

Kulíšek učinil dle té rady. –

Starost spánek prý jinému pudí,

Kulíškovi však se dobře spalo.

Slunce jitřní na obloze plálo,

Teprv ho strýc Jezvec zbudí,

Druzí přátelé juž venku stáli,

Velký zástup se byl sešel.

On pak oudy své protáhnuv vešel,

Hned mu všichni dobré ráno přáli,

Jedni pobízeli k mysli smělé,

Druzí hádali vítězství skvělé,

Některým pak bylo přec do pláče;

Neb znajíce vlastnost vlčích zubů,

Litovali strýcovu záhubu

V klepetách Zubíka žráče.

Nejlepší pak nápad měli,

Nejlaskavěj nad Kulíškem bděli,

Kteří před bojem milému žroutku

Přinesli oblíbenou pochoutku;

Neb kdo dobře jí a pije,

Ten se s chutí hádá, s chutí bije,

A kde prázná dršťka je a břicho,

Bývá zmrzlý vtip a v srdci ticho;

Ale kdo se nestřídmě přežírá,

Zas si chrám duchovní uzavírá.

Proč se Kulíškovi dalo

Zajče jen a skromné ptáče,

Jako kuře, house, káče;

Jemu ale výborně chutnalo. –

Jak se potom byl nasytil,

Na oko se k bitvě směle strojí,

Tesknotu však tajně cítil;

Myšlenka ho nepokojí,

Že by moh’ v nejlepším věku

Kořistí být Zubíkova vztěku,

Možnost hanby jej neb smrti mutí.

Však že mu se zlého nic neskutí,

Paní Malpa káže být bez péče,

Jenom radí, aby kleče

Přijal od ní požehnání,

To že před ourazem chrání.

Kulíšek tu hned důvěrně kleknul,

Mysl svou pobožně sbírá;

Ona nad ním ruce své prostírá

A všech smyslů se dotekne

A pak tato svatá slova řekne:

„Ahamo! peni Dokšenažo lir puriv

Ijoder Bodare vopmur ugou Ela

Muzor’jet Chentachen! sturyv

Yra, dižobjal, Tuden, met, Vela.

Zunkálovič rabbi z Bumbalova

Naučil mě tato svatá slova;

Kdo je pobožně přeříká,

Bezpečně se toho dne potýká,

Ani se co bát má škody,

Ohně, země, povětří a vody;

Z chaldejského jazyka jsou vzata,

Všechna tajemství a moc v nich sňata,

Že pekelné brány se otřesou,

Celé peklo k službám hned se žene,

Satan sám ouzkostí trne,

Jak se slova ta pronesou.“

Jezvec mu je znovu předříkává,

Aby si je lépe pamatoval;

Kulíšek naň dobře pozor dává,

Pak je několikrát opakoval,

Až ho paní Malpa pak ujistí:

„Strýčku, máte teď juž dosti síly,

K hodině se také chýlí,

V kterou máte býti na bojišti.“ –

Nato všichni hned se odebrali

Na určité místo ku souboji.

V středu král s královnou v panském roji

Na začátek a konec čekali.