XI. Zpěv.

Přijď, Syonytko, zase! jenžs upělá patřila na to,

Bratří Jozeffovi za bratra když stříbrné shrábli,

Jaktě sy počínali nezbedně, jak hejřili v stánu. –

Všeho do času je však! – Teď řad na ně prý přišel platit!

Zpívej nám y jejich teď žel, velikou také ouzkost;

Jaktě se před Jozeffem třásli, jak lekli se bratra;

Padli jak ohromení – musyli, hle! předc se mu klanět.

Tak prý zlého co jest, nezůstane nikdý bez pomsty!

Zpívej! za svedenou zlost, teď jaká svízel je potká!

Šťastně syce do Ejipta přišli a bezevší překážky,

Y také dost spěšně, neb krutý prý hlad je doháněl.

Před Jozeffa přijdou, a jemu když poklonu vzdali,

Koupiti chléb by směli, prosyli, a nepoznali jeho.

Neb on šarlatovým , jak Farao, jest oděn rouchem,

Sloužícý královští jej ctí, jako krále samého.

Tvář pak jeho, neb byl muž, v zmužilost se změnila vážnou,

Ač posud na lícech spanilé růžičky mu kvetli;

Předce nepoznali jej, on však hned poznal své bratry.

Střeva se pohnula v něm, půtka vnitř nastala hrozná.

Bylby bezmála padl okolo krku jim, je obejmul:

Však aby poznali svou vinu zlou, přetvařit se musyl.

Ať zkusejí, myslí, co jest otrocká služebnost;

Jim alespoň pohrozým, uslyším, jak budou sobě vzdychat.

Sny y také, pro které naň nevřeli, teď mu připadnou.

„Hle, jak se vše vyplní!“ dí, „chcy k nim stavět se zpurným;“

Ještě by víc se tajil, skrz tlumoče k nim tvrdě mluví;

Že na jedenkrát tolik jich přišlo, je na oko plísní.

„Odkud?“ praví, „kdo jste vy? proč vás tolik přijde najednou?

Vy jste podezřelí mně! kdo vás po této zemi vodí?

Jistě zvědači jste vy! sem přišli jste zem jen vyšetřit!

By jste slabá a zdmi neohražená města zhlídli!“

Oni se tak leknou, na celém až se těle třesou;

Zděšení se zarazý, nemohou že ni promluvit slova.

Po veliké chvíly teprv řkou: „O, pane milostný!

My z Chánan jsme země, kde hlad krutý zžírá vše plémě.

Jen krutý nás donutil ten hlad, do této země přijít.

Koupiti žádáme obilí, než zhyneme hladem.

Naši maličtí doma k nám dávno již: Dej chleba! křičí.

Ustrň se nad námi! hlad všem krutý svírá již střeva!

Pane, pohnout sebe dej! přej nám život, nám dovol koupit!

Chcem ze země spěchat, tenkráte jen nám prodat povol!“

„Vím, že zvědači jste vy! Proč vás tolik příjde sem chlapů,

Než po zemi aby jste každičkou šlápu vyhlídli?“

„O, to nemysli o nás, a dovol nám promluvit, pane!

Nejsme lidé my zlí – to nám ni na mysl připadlo.

Hlad v Chánan by nebyl, nikdýbychom z země nevyšli,

Jen jsme na koupi přišli, bychom zchránili otce y děti,

Války neznáme u nás. Synové jsme jednoho otce.

My jsme jen pastýři, a pasem pokojně své ovce.

Nás je dvanácte bratří, dvanáct, a syc z jednoho otce.

Z nás jeden ještěli živ – ubohý ach! – kdo vědět může?

Menší zůstal doma, aby otce starého tam těšil.

Kam se poděl větší, neb jestli živ, ach, to nevíme!“

„Předc jen vidím, že zvědači jste vy! vždyť vám se řeč mate!

Kam se poděl bratr váš větší? kterak, vy to nevíte?

Tuze podezřelí jste! zdá mně se, že lhát také znáte.

Jak? o bratru, kamby se poděl, nemělibyste vědět?

Při zdraví Faraona já přisáhám! žádný nevyjde

Odtud! Nebo, cokoli mluvíte, nic se mně nelíbí!

Však uvidím, pravdu-li mluvíte, neb jsteli řádní:

Bratra přiveďte ke mně menšího; a ten bude důkaz,

Nejste že zvědači. Hleďte se hnedle očistit.

Ať jeden pro bratta jde, přivede ho ke mně co nejdřív;

Syc neuzříte jinák mou tvář, ni vyjdete z země!“

Zmámení tu stojí a hledí krutě na sebe bratří;

Pánu co povědít nevědí, poradit ni sy dobře.

Počne pak Jůdas a dí: „O, pane, milostiv pak budiž!

My bratra přivedeme. Odejít nám jen povol tenkrát!

Ach, krutý hlad jest u nás, než přijdeme, všecko snad zhyne!

Ach, snad otec zmořený již v prachu se pro mdlobu vine!“

Jozeff sebe zarazý, lítostí neb hnut byl pro otce.

Schválně se zas zatvrdí a opět jim způrně domlouvá:

„Znám to, zvědači že jste, lidé zlí a závadní!

Špatné to vejmluvy jsou; budete mi všickni zde vězni!

Dlouho tak ve vězení budete tudy zavření sedět,

Hoch dokud zde nebude! Z něj pravdy se dozvědět musým!“

Ouředníka povolá, do žaláře je káže uzavřít.

„Tam rozmyslit sebe, budete“ dí, „dosti kdy míti!“

Třetí je den pouští a před sebe káže přivésti.

„Jak jste se uradili? nač snesli se?“ Jozeff se táže.

Oni pak skloňují se, za propuštění snažně ho prosý:

„Ach, obměkči sebe! na krutý hlad vezmi své zření!

Kdož ví, zdaž v Chánan již všecko nepomřelo hladem!?

Pojde snad náš y otec, y maličcý, než domů přijdem!“

„Vězte!“ zas Jozeff praví, „že y já se též Boha bojím,

Byťby nemyslili jste, o vaší že záhubu stojím:

Nechť tu jeden v zástavě zůstane, jsteli pokojní.

Hned se umluvte, který z vás do vězení bude veden.

Vy ale ostatní s obilím se k otcy navraťte.

Bratra sem přivedete; syc ten, který zde bude vězen,

Víc nebude puštěn, a musý mým otrokem zůstat,

S vámi nepřijdeli hoch – to pravím Faraona při zdraví!“

Teď stojejí shrbení, žádnému neb nechce se zůstat

Ve vězení. Volení, nebo lós-by je nejlépe rozhodl;

Však do lósu kousat nechce kdo, každý se bojí,

Byť na něho nepadl. Na sebe jak zločincy zahlíží;

Zdá se sedět na čele nějaká jim trpká výčitka.

„Hodně trpíme teď trest!“ dí z nich jeden trpce Hebrejsky.

Jozeff přetváří sebe, jakoby tuto řeč nerozuměl.

„Hodně trpíme teď trest! neb jsme se prohřešili tuze,

Když jsme bratra prodali nevinného nezbědně cyzyncům;

Nechtěli slitovat se nad ním, když v pláči nás prosyl;

Zacpali svých jsme uší, když k nám volal o smilování.

Hodně trpíme teď trest! ach, přišlo na nás teď zlé všecko!

Neb nelitostně jsme my a ukrutně nakládali s chlapcem.

Jestli otec pachole nebude chtít poslati s námi:

Jistě jeden tudy z nás v tuhém žaláři uvízne!“

„Zdali jsem vám nepravil,“ dí Ruben, „ó bratří, nehřešte

Tak proti pacholeti! když v zlosti jste chtěli ho zabit?

Tenkrát rozkacení jste mne ani nechtěli slyšet;

Zatvrzelí k vzbuzování mému jste zacpali uši.

Hle! vyhledává krev pomstu! hle! pomstu krev volá!

O, bych, Jozeffe, tě byl mohl z čisterny vytáhnout!

Zlé toto-by nebylo svalilo tak velké na nás!

Dost vás tenkrát jsem lál, a musým teď trpěti s vámi!“

Jozeff pak vše rozumí – bez mála-by dal se do pláče.

A kanoucý utřel by slzy, poněkud poodejde.

Hnedle se zas vrátí: „Jaké rozpaky vespolek máte?

Tento ať ostane zde!“ hned na Symeona okáže,

Před očima pak jejich hned pouta mu dáti poroučí;

Do vězení vésti, a samého uzavříti káže.

Neb Symeon nejhůř prý dokazoval a sy skákal,

Když do čisterny vhozen byl Jozeff a zaprodán kupcům.

Ostatním káže, aby spěšně se vrátili k otcy,

A s přísností velí, neprodleně chlapce přivésti:

Syc že jinák Symeon nebude z žaláře propuštěn.

Po straně přikazuje sloužícým svým, aby jejich

Pšenicý naplnili pytle, peníze pak do pytlů

Chytře by tak složili, by ničehož neznamenali,

Až daleko ujdou, aby s nimi se nevracovali.

Smutně teď pokračují, obilí ač důstatek vezou;

Neb Symeon v vězení že zůstal, to velmi je rmoutí.

Ach, ubohý co otec řekne, až se toho dozví!

Jak bude kvílit a lkát, jak lekne se, až ho neuzří!

Zdažli také dovolí jít s námi tam Benjamína?

Velmi neb jej miluje, na toho přivykl tuze již chlapce.

„Trest, milí braši, je to!“ dí Ruben, „trest je to, věřte!

Trest je za Jozeffa ten! Toho já jsem se vždycky obával,

Že za to provinění časem svým my vytrpíme!

Kdykoli připomenul jsem tento sy proklatý kousek:

Vždycky mne cos strašilo a sevřelo srdce, jak kleště!

Ještě chlapec-li ten živ? soužíli se někde v otroctví?

Rovně sy tak vzdychá, a na nás volá pomstu žalostně!“

Smutně hovořili tak, upěli tu cestu celičkou:

Příhodu tu, nevědí, přednesti jak otcy-by měli.

Mil několik ušli, lekne je zas příhoda nová.

Každý se z nich zarazý, nemůže ani promluvit slova!

Neb když chce jeden dát hovadu na hospodě obrok;

Stříbrné své uvidí v pytli, a coufne –

„Co se to přihodilo?“ vzkřikne, „hle, stříbrné v pytli!

Totě na nás nástroj, by nás v zlém stíhati mohli!

Snad Symeona by dél’ podržet v žaláři tom směli?

Nebli ho víc sužovat, neb dokonce utrápiti chtějí?

Ach, to je pád hrozný, jejž, Bože, na nás jsy dopustil!“

Všickni lomí rukama, peníze do pytle zas složí.

Upělí od nářku kráčí, a se k stánu přiblíží.

Jákob pak je vida, proti nim, je vítaje, vyjde:

„O, jak radostně vidím vás! přišli jste v chvíly příhodnou,

Všecko docházý neb nám: a byťbyste prodléli déle,

Dítky-by jste umrlé y ženy, y mne nalezli!

Však co to má znamenat, že vidím vás býti tak smutné?

Zdaž se co přihodilo vám zlého na cestě Ejiptské?

Proč tak truchliví jste? zdaž jste měli ňáké neštěstí?

Neb z očí poznávám vaších, že vás něco rmoutí!“

Hned oni vypravují, jak pán země s nimi nakládal:

„Nás za zvědače držel, a s námi tak jednal nelidsky;

Vsadil y do vězení, a mluvil k nám tvrdě a hrdě:

Ač jsme ho dost prosyli, klaněli jsme se až k zemi před ním,

Hlad krutý představili, vymlouvali jsme se všemožně,

Že jsme pokojní lidé, k zvědům že se my nehodíme.

Jsme ovec pastýři, a tiše že paseme stáda!

Hlad že jen nás přinutil do Ejipta vyjíti na koupi;

Že je dvanácte bratří nas všech od jednoho otce;

Boj nehledáme že my – obyčej pastýřů to není!

Nás deset vyslal otec, abychom nakoupili potrav,

Nejmladšího nechal sy doma, neb z milenky je zrozen,

Bál se o něj proto, že starší již dávno se ztratil:

Předc se nedal uprosyt, a hůře pak s námi zacházel.

Pak zase nás povolal, a pravil: „„Zvím, jsteli pokojní!

Ať jeden z vás v vězení tu zůstane, vy domů jděte!

Nezhynul aby hladem kdo u vás, odejděte spěšně!

Však vám přikazuji, menšího sem přiveďte!

Nejste že zvědači, dokážete tímto, Ejipta!

Pak Symeona toho, v vězení jenž jest uzavřen –““ “

Trhne to tak Jákobem, že zůstane státi uleklý –

„Což? Symeon v vězení?“ se táže, „a s vámi on nejde?

Ach, Symeon v vězení!“ a předce se po něm ohlíží.

„„Nejmladší,““ oni řkou, „„nepřijdeli ten chlapec s vámi:

Tváře nespatříte mé, ni vězen víc vyjde z žaláře;

Víc ani nepovolím, nakoupiti vám tudy zrní!

Hlad bude vždy větší, pokrmů bude víc pak třeba!““

To uslyšev Jákob, zamlčí se a velmi se rmoutí.

„Zle jste mi učinili!“ dí k nim, „mluvili jste nemoudře!

Zle jste mi učinili! mluvili, bych bez synů umřel!

Jozeffa více není! nejhorší sežrala ho zvěř!

Ve vězení Symeon! – ztratit mám také Benjamina!

Ach, těžkost takovou proč seslal na mne jsy, Bože!?

Benjamin nesmí jít s vámi – ba nikdý nepůjde!!“

„Dlouholi potrava“ dí Ruben, „nám bude trvat?

Až najedí se děti y chasa – hle! mnoholi zbude?

Jít zas na koupi brzy musýme; neb kam toto stačí?

Ráději chlapcy přikaž, by chystal se s námi na cestu!

Neb Symeona necháš snad věčně se trápit v žaláři?

Věř, nebude puštěn, leč půjdeli s námi tam chlapec!

Pošli ho, ať s námi jde! – nejmladší já ti dva syny

V zástavě zde zanechám – za něho ať jsou vinni tobě,

Chlapce-li nepřivedu zdravého zas a beze škody!

Zab třeba mé syny dva, nebo čiň jak chceš zadosti!“

Jákob slyšet nechce tuto řeč, a hlavou jenom kroutí:

„Ne, ne! Benjamín nepůjde nikam ani kroku!

Již jeden z nich zahynul! snad mám také ztratit druhého?

Chcete snad živobytí mé, beztoho hořké, zas ztrpčit?

Chlapcy by přihodilo se tam něco zlého v Ejiptě,

Věřte, že přede časem šediny mé-by ležely v hrobě!“

Když zatím své obilí vysejpali z pytlů na půdě,

Hle, nalezá každý peníze své skryté ve měšcy.

Všickni se zas leknou, a diví se, kde vzaly se v pytlech.

Hrubě jest to neštěstí, následku obavaj’ se zlého.

Že patrný nástroj to na ně jest, hádali všickni.

Pro Symeona je to, by držán byl věčně v žaláři.

Jákoba však nejvíc nemilá tato příhoda rmoutí.

„Ach,“ naříká slzeje, „Symeon mnoho vystojí zlého!“

Hlad ale předc v Chánan velikou vždy závadu činil;

Potrava vyjedena jest, dřívé než Jákob se nadál.

Neb prý vždycky se víc v nedostatku jídá a tráví,

Jísti neb více se chce; tak hlad žravý prý lidi souží.

Když zase v Jákobovu krutý hlad se v domě ozýval:

Chleba nedostane z nich žádný nyní, kromě maličkých.

Předce při vší sporotě, když Jákob smutně nahlížel,

Trávit že nebude co; ač cesta ta velmi ho mrzý,

Jest přinucen povolat syny zas, a těžce sy vzdechna,

Dí: „Jaký smutný zas čas! již potrava všecka docházý!

Jděte zas pro obilí, a potravy více nakupte!

Všecko neb stráveno jest! hladoví nám dnové zas hrozý!“

„Otče!“ mu Jůdas praví, „bez chlapce já kroku nepůjdu!

S námi nepůjdeli on, na oči víc pánovi nechcy!

Přísně přikázal neb nám: „„Vy tváře mé více nezříte,

Jestli nepřijde bratr nejmenší váš také s vámi!““

Chcešli, bychom předc šli a potravy dosti přinesli;

Ať chlapec s námi též jde: syc bez něho nejdeme kroku!

Darmobychom tam šli, sužovat nás víceby mohl;

Nás za zvědače teprv-by držel – víc trýzniti kázal,

Snadno-by do vězení nás vsadil – ó s ním není žertu!

Nejdu bez chlapce nikam – zkus, kdo chceš! – dalbych to čertu!“ –

„O, já nešťastný otec! na žalost mou málo jak dbáte!

Proč jste mu vyzradili, menšího že máte tu bratra?“

„Jak jinák, přestrašení“ dí Jůdas, „mohli jsme činit?

Na vše se vyptával; zdaž jsme čeho zapříti směli?

Nás za zvědače drže, chtěl všecko též vyzvědět přísně.

Bychme ho spokojili, vše vyřkli jsme, chtěl co jen zvědět.

Mámeli otce, se ptal, živ jestli, a zdaliž je zdravý?

Všech kolik nás je bratří? Zdaž mohli jsme býti mu lhaví?

Kdo se toho nadál, že chlapce přivesti rozkáže?

Ještě pak více hrozyl, Symeon že nevyjde z žaláře!

Otče, povážlivý buď! a na naší bídu pohledni!

S námi chlapec aby šel, to přikaž, nás chcešli ochránit!

S námi ať jde pachole! Ruka má tobě jej zas odevzdá!

Když ti ho nepřivedu, jaká chceš muka na mne přichystej!

Já ti ho navrátím, syc vinen budu vždy tobě hříchem!

Byť se co zlého stalo, na sebe sám vyřknu sy kletbu!

Kdybys neprodléval, již mohli jsme vrátit se s zrním.

Ach, snad maličcý hladem zas budou, než přijdem, mříti!!“

„Jestli tak potřeba jest“ dí Jákob, „a jíti-li musý

Benjamín s vámi – ó Bože! – nerad to vyřknu! –

Ať – jde! – Však abyste naklonili pána k milosti –

O, Jehovo! obměkči ho sám! čiň dobrotivého! –

Vše, lepšího co jest z zemského požitku, do nádob

Složte a neste s sebou, mým pak jménem dárek mu vzdejte!

Až k zemi se klaňte, proste, by vám byl milostiv!

Vezměte nejlepší do nádob k vůni kadidla,

Mandlí a štoraxu, terpentýnu, pro chuť také medu,

Gummy, též myrhy trpké, to všecko mu vzdejte pokorně.

Byť neprořekli jste co, dobrý pozor na sebe dejte!

Též peníze y dvoje – omylem neb mohlo se státi,

Vám že zanechány jsou – ty hleďte zas pánu odevzdat!

Jděte již! dím to nerád, ach, vezměte Benjamína!

Duch se žalostí tají! – Ach, jen mně přiveďte ho šťastně!

Bůh všemohoucý pak můj dobrého ať nakloní pána!

Dobře ať vám se daří – ať vás bez ouhony pustí!

Byť Symeon y také z vězení byl časně propuštěn,

Jděte, pospěšte sobě – vězného přiveďte též šťastně!

Ty pak po Rácheli můj jediný synu, Benjamíne!

Šťastně tě Bůh provodiž!“ a s pláčem k srdcy ho vine,

K srdcy ho tlačí a rce: „O, zdažli tě více já spatřím?“

Hořce tak pláče a lká, slzami své líce až skropí. –

„Jděte! osyřelý já tudy zůstanu bez dětí v stáří!

Jdi ty s Bohem, synu můj! ať šťastně ke mně se zas vrátíš!“

Když pak do města vešli, zdaleka hned Jozeff je zhlídne,

S nimi že Benjamín přicházý, to velmi ho těší.

Káže hned správcy domu, do domu je čestně uvesti.

Neb prý s nimi něco mluviti má důležitého.

Stkvostné též přikazuje, pro všecky ty chystati hody:

Neb jsem sy ustanovil, aby dnes stolovali semnou.

Dobře zatím je chovej – snad mnohá věc skrytá se zjeví!

Správec je hned do domu uvede – však oni se leknou:

„Co znamenat toto má?“ do ucha sy šepcý jen tiše –

„Jistě že pro peníze, které jsme doma v pytli nalezli,

Chce tuto nás zavřít!“ Peníze hned chtěli odevzdat.

„Slyš!“ řkou, „pane jen slyš! stala nám se příhoda divná.

Státi jak mohlo se to, nemůžem sami býti tak moudří!

S koupeným když obilím veliký kus cesty jsme ušli –

Hle, tuto jsou peníze – jež v pytlech jsme nalezli naších!

Přijmi, prosýme, je zas, neb my vinni nejsme ničehož!

Koupit zas chcem obilí, neseme také stříbrné jiné!“

Správec praví: „Peníze? Toho vy se nic neobávejte!

Já peníze vaše mám – tyto opět schovejte.

Bůh, jejž vzýváte, peníze vám v pytle snad složil.

Já je nepřijmu od vás – vy dlužni zde nejste haléře!“

Hnedle odejde, a k nim Symeona z žaláře přivodí.

Sotva ho zhlídli, y hned všickni jemu naproti běží;

Všickni ho líbají, potěšen on všecky též líbá.

Shledali že se v zdraví, co divu, že radostí též skáčí.

Vodu přinesti nechá správec, umyli by své nohy.

„Čistě ať vstoupíte přede pánem, neb jsou tu dnes hody.

Máte dnes s ním stolovat – vrátí se časně v poledne!“

Oni tomu se diví a hnedle své chystají dary.

Přijde v poledne Jozeff, řadami však oni již stojí.

Až k zemi se klanějí, řkou: „Skládáme, ó pane! zde dárky

K tvým nohoum; bys je přijal y otec náš starý tě prosý.

Jsou to požitky, ale nejlepší, jež nese země!“

Jozeff milostně hledí, a hnedle na otce se táže:

„Zdráv-li váš otec jest?“ a velí jít do večeřadla.

„Živ-li a zdráv otec jest, o němž jste pravili ondy?“

„„Živ je a zdráv otec náš, služebník tvůj, posud pane!

Přeje, by vždy jsy byl zdráv!““ při slovech těch k zemi se skloní. –

„„Žádá, milostný by byls k sluhům svým, nám synům jeho!““

„Tenli je“ Jozeff praví, teď zhlížeje Benjamina –

„Tenli je nejmladší bratr váš, jejž spatřit jsem žádal?“

„„Benjamin bratr náš jest on, jaks, pane, přikázal,

Bychom přivedli s sebou – ó kterak bude tam otec kvílit,

Zlého by nestalo se co jemu! Kterak kázal starostně,

Bychme přivedli syna jediného po Rácheli šťastně!““

Jozeff pak zhlížeje ho, „Žehnej“ dí, „Bůh tě, ó synu!

Když milý otcy jsy tak, pachole zdáš hodné se býti!“

Však pospíšit musý pryč, neb slze z očí mu kanou;

Byť sy poutřel slzy, uzavře se do pokojíku.

Když pak se vyplakal dost, usadil své vzdychavé plíce,

Když oči své utřel, nebylo by znáti, že plakal;

K nim veselý vyjde, posadit jim k stolu se, káže.

Předložit kvasy velí, každému sám díl jeho klade.

Benjaminovi pak dá pětkrát více než jiným.

Všem dost jísti velí y píti též až do sytosti.

Oni pak – všeho neb dost – velice se tak rozveselili,

Víno jim chutnalo tak, až prý se všickni opili.

Když pak tak opojení, vesele sobě počali vésti;

Jozeff jejich pytle na sejpku nésti poroučí,

Pšenicý je naplnit, peníze pak do pytlů zas svázat.

Však by nepoznali nic, sloužícým přísně přikáže.

„Stříbrný můj koflík – pozor dejte – a chytře ukrejte,

Byť nalezen v pytli mladšího byl chlapce, schovejte.“

Sám mezy tím časem přátelsky s nimi rozmlouvá:

Pšenice y potrava k ránu že je chystána, poví.

S nimi se rozloučiv, dobrého též jim přeje spání.

Zrána je propouští y s osly y nákladem se vším.

Ledva za město zašli, honiti je správcy přikáže,

Mnoho s sebou aby vzal drabantů, a způrně je plísnil.

Rychle je on dohoní, oboří se a státi jim velí:

„Zlořečení lotři! hned vraťte se!“ – počne je láti –

„O, vy zlosynové! – nevděční, takli platíte?

Takli za dobrodiní odměňovat vy se umíte?

Jste plemeno nějaké zlodějské! – Kdo ukradl ten koflík,

Z nějž dobrotivý pán hádává? – Kdo je ten zloděj?

O, tomu zle povede se! bude muka trpěti krutá!

Žádný se z místa nehni, bude leč nalezena ztráta!“

Ustrnutí stojejí a slyší, co stalo se. Uleklí

A jako ohromení outrpně na sebe hledí.

Ozve se pak Jůdas: „Proč smejšlíš zlé tyto o nás?

Hle, kterak mohli bychom takové se dopustit neřesti?

Zdažli jsme nalezené peníze nepřinesli ti zpátky?

Zdaž zloději tak činí? O, kdyby čas nebyl tak krátký,

Vrátili-bysme se hned, aby sám pán přehledal všecko.

Mám za to, že-by jsy sám za nařknutí odměnu dostal.

Bratří! složme ten sklad; u koho pak tu ztrátu nalezne:

Ať smrtí umře ten z nás – my otroky chceme pak býti!“

„„Staň se, jaks sám uložil!““ dí správec a pytle prohlíží.

Však, nastojte! posléz nalezen jest koflík nešťastný

U Benjamína – ó jaktě se všickni ulekli! –

Duch se tají – zblednou – na těle se jak zymnice třesou;

Roucho své roztrhují, a rukou svých spínají k nebi.

Smutně do města zas jdou, a se před nohy Jozeffu vrhou;

Promluvit nic nemohou, ni výmluvy žádné přednesti.

On se na ně oboří: „Nevděční, daremní tulácy!

Dobřeli nectil jsem vás? platit takli za dobré umíte?

Ještě za dobrodiní, mně milou věc smíte ukradnout?

O, zlodějské jakés plémě jste a škůdnícy lidští!

Trestu neujdete, chcy přísně vás všecky potrestat.

Však u koho nalezen byl koflík velmi mně vzáctný,

Ten bude otrokem mým, ani více nevyjde z Ejipta!“

V kleče tu sepne ruce Jůdas, lkát počne žalostně:

„Čím skutek vymluvit mám, to nevím, ani řícy to mohu!

Jen nebe rozhněvané a na nás zamračené vidím!

Ach, Jehovo! přísně nepravosti teď navštivils naše!

Jakkoli nechť se stalo, my všickni jsme otrocy tvoji:

Jen mladšího bratra propusť, by zprávu dal otcy!

Všickni se podrobujem, za něho tobě sloužiti věrně!“

„Bůh odemne odvrať!“ dí Jozeff, „tak nespravedlivý

Nechcy já býti ke všem; jen zloděje přísně potrestám.

Můj u koho nalezen koflík byl, ten otrokem ať jest!

Do smrti sloužit mně má – ba zloděj-by měl usmrcen býti!

Vstaňte! odejděte vy; neb hlad-li je, máte co spěchat.

Tento pak nejmladší ať zůstane věčně v otroctví!“

Nechce se jim odejít, sepnou ruce všickni a štkají!

Jůdas poklekne pak blíž, s rukama sepiatýma zas prosý:

„Pane milostivý, slyš! ach, nás krutý potkaltě zlovol!

Ach, se nehorš, a slovíčko mi promluvit povol!

Když poprvé z Chánan na koupi jsme potravy vyšli,

Koupit bys nám povolil, jsme prosyli velmi pokorně;

Měl za zvědače jsy nás a na všecko se pilně vyptával:

Mámeli otce také, aneb bratra, vyzvědět jsy chtěl;

Vyznali jsme, že bratr nejmladší zůstal u otce.

Tys vidět, pane, ho chtěl, a nám jsy přísně přikázal,

Nejmladšího bratra by přivedli jsme k tobě co nejdřív,

Když jsme navrátili se k otcy, tvůj rozkaz jevíme –

Jak stareček ubohý zarmoutil se – zůstal až tuhý!

„„Chlapec nepůjde nikam! pravil on, jít s vámi on nesmí!““

A nebylo možná, přinutit k tomu více starečka.

„„Chceteli, k nám zas pravil, o toho syna bych také přišel?

O, ten jíti nesmí! – ó nepustím Benjamina!

Mně milá Ráchel jen dva zrodila syny, dobře to víte;

Jozeffa, jste pravili, zvěř sežrala – nezbyl my jiný,

Tento než Benjamin! O toho také chcete mne přivest?

O, prvé mé šediny do hrobu složíte, to věřte!““

Když ale víc nutil hlad – nebylo když zbytí jiného,

Bez Benjamina my na krok když jsme nechtěli jíti;

Byl tudy přinucený pachole předc poslati s námi.

S pláčem nás pak prosyl: Ach, chlapce přiveďte mi zpátky!

Dal jsem v rukojmě se zaň, a otcy se svatě zavázal,

Chlapce že mu přivedu, hrozným budu syc vinen hříchem!

Jestli otec uvidí, bez chlapce že zstupujem sami –

Nejprv bude shánět se po něm – ach, jestli ho nezří –

Duch jeho se zatají – veliký jej zármutek sevře!

Tuze na něm neb visý – ach, jistě on před časem zemře!

Pane, milostivě slyš! za něj se já otrokem dávám! –

Otcy milostiv jen buď! nedopusť ten zármutek na něj!

Čiň sy semnou co chceš, pachole propusť jen milostně!

Otcy neb předstoupit bez chlapce ni před oči nesmím!“

Dél’ se zdržet nemoha Jozeff, ven vyjíti Ejiptským

Rozkazuje, oslzý, zajíká se, ba na hlas až vzlíká.

A když všickni vyšli, promluví k nim v pláči Hebrejsky:

„Já jsem Jozeff, bratr váš! – Na mne jenom dobře pohleďte!

Já jsem Jozeff, bratr váš vlastní! Mne se vy nelekejte!“

Jakby omráčil je hrom, na zemi roztaženi leží;

Jak osyka se třesou, nemohou ani pohledět na něj.

Mstít se bude, myslí, nad námi – a strachy až trnou.

On pak milostně praví: „Vstaňte a mne se nebojte!

Znejte mne, bratra svého, vždyť s vámi mluvím jako bratr!

Vstaňte! povězte mi vše, zdaž můj otec živ je a zdráv-li?

Blíže přistupte ke mně! vím, divný že vám je ten osud,

Jenž mně usouzený byl. Toho jste se pak vy nenadáli,

Když Madyánským jste mě kupcům prodali zrádně.

Tím jste mi neškodili, neb stkvostně že jsem živ, vidíte;

Jsem též po králi prvním, pro vaše zde zachování.

Mne Jehova předeslal, byste nezhynuli hladem.

Dvě teprva léta jsou, co počal hlad na zemi býti,

Ještě bude pět let trvat hlad a dáviti všecko.

Bych vás ochránil, napřed jsem poslán do země;

Rod zachován by byl váš, když hlad krutý vše hubit bude,

Nejsem já prodán ni radou, ni spiknutím vaším;

Vůle byla Jehovy, do této že jsem země přišel.

Sám učinil toto Bůh, za knížete bych byl povýšen;

Co Faraonův otec, zachoval bych veškeré plémě!

Zstupte tedy, pospěšte sobě a otcy povězte:

Žeť jsem živ, že vidět má mne zase, k srdcy přitisknout –

Rcete, jakoutě žádost mám, jej zas spatřit zdravého!

Jak se těším na něho – ó jaká bude pro oba radost!

Byť sem nemeškal přijít s ženami y dětmi, y s stádem,

S veškerým nábytkem – nebo pět bude let hladu ještě.

Málo která v Chánan bude od hladu zchráněna duše.

Zvěstujte také mu mou slávu, a starce potěšte,

Že ztraceného syna uzří ctí obdarovaného

Královskou a jako velikého y knížete země –

Bez strachu buďte již zde – nebo sami to všecko vidíte,

Pravdu že povídám! Sem přijít otce brzy přinuťte!“

Když toto pověděl jim, se na Benjamina ohlídne:

„Přistup blíže ke mně, ty rozmilé matky mé dítě!“

Hned mu na šíji padá, objímá, k srdcy ho tiskne –

Y také Benjamin objímá Jozeffa v pláči –

Oba se k srdcy vinou, slzami oba líce sy smáčí.

Duch prý Rachelinin nad nima radostí se kochal.

Jozeff pak obzvláště k bratru každému hnedle přistoupí,

Pojmenuje každého jménem, každého též líbá;

Nad každým popláče: pláčí také oni radostí.

Všickni se teď radují, že se shledali s Jozeffem šťastně;

Tak vesele sy vedou, hovoří a radostí až skáčí.

Po celém městě pověst roztroubí spěšně se tato,

Bratry že Jozeffovy do Ejipta donutila bída;

Y kterak poznal je on, krutého jak strachu jim nahnal;

Jak tu neřest odpustil mile – každého to těší.

Hlučná pověst y také Faraonovým došla až k uším.

Král se y též raduje, uslyšav, co se s Jozeffem stalo.

Jozeffa povolává, štěstí mu to přeje srdečně;

Poslat pro otce rychle královské vozy, poroučí;

By do Ejipta přijít s všelikým nábytkem nemeškal;

Dáti mu nejlepší pro pastvu přislibuje zemi.

Hned to bratřím Jozeff oznámiti spěchá radostně;

Král jak milostivý jest, sám otce přivezti sem káže.

Hned vozy připravuje, na cestu y potřeby zřídí.

Dřívé než je pustí, chce hojně je obdarovati.

Šaty dvoje každému velí dát, jak se tam nosý;

Benjaminovi dá pateré prokvětané roucho,

Tři sta na stříbře také mu přidá, jej k srdcy přitiskne;

Též paterý posýlá šat otcy a stříbrné tři sta.

„Vy pak nic“ napomíná, „na cestě sy nevyčítejte!

Jen se starejte o to, by jste brzy otce přivedli!“