XII. A náhle přijdeš – s milými tak slovy.

A náhle přijdeš – s milými tak slovy.

A já již v ústret ke dveřím ti letím,

vše zapomínám v ráz, co bylo před tím,

a zrak můj lačně zas tvůj půvab loví.

Ač stokrát zřen, teď zdá se mi zas nový,

jsem úsměvem jat rtů tvých nad okvětím,

a nové plátno ihned tobě světím

a hroužím se v tvé líce. Co mi poví?

Je krásnější než dřív – jsi, dítě, šťastné?

Tak zdokonalit láska můž' jen z nitra –

oh, jak má síla poznáním tím hasne.

Leč umělec se vzepře ve mně chvatně,

a jak bych měl tě ztratiti už zítra,

tvůj obraz nový na svém chytám plátně.