XII. Ach táto, tatíčku, včera jsem poznal Vás,

Ach táto, tatíčku, včera jsem poznal Vás,

já, Vaše bledovlasé dítě,

dnes – zimné siroby ovál mě břitký mráz

dnů jarních na úsvitě.

Dlaň dětsky bázlivá žehnala slehlý rov,

modř kosatců kde trsy kvetla

a z cizích jen věnců jeseň i na Váš krov

vír tlících listů metla.

Má hlávka hnědla a stárla jak pačesný len,

až paměti Váš rys jí mizí...

Ne odnož příchylná, já bujel – sám svůj kmen,

Vám, táto, Vám už cizí.

Přec mám cos Vašeho, mimo jméno a krev;

dar ostatní jsem urval žití.

Vám za krev, životu díky jen za hrst plev,

hrst třísek, není zbytí...

Rve do mne, lomihnát! Na tvrdý padnul suk,

co sekyru mu štěrbá v zuby, –

ej, v hrobě tatíku, pevných jsem dubů vnuk,

mé zacelí se vruby!

Jak Vy, mám pro život nemluvy chmurný vzdor,

vtip zjitřený v snů chudém ranci – –

Proč druhdy v ústraní omží se teskný zor

života otesanci?