XII. Ba, pane Mílo, pravda, – s lží se lidskou rvát –

Ba, pane Mílo, pravda, – s lží se lidskou rvát –

toť smutný boj. Však tolik jasno mi:

jsou duše, které musí, musí lhát –

jim pevných kroků lež ta nezchromí.

Lhát musí, jako smějí se, jak hrudí vane dech,

bez viny, prostě, samozřejmě lhou.

Zda příkaz nitra to, či pouhá chyba v mluvidlech?

To jisto: nesmíte jich stihat nenávistí svou.

Jak vám ta lež, tak jim zas pravda vaše překáží;

jim dryáčníkem nediskretním zdáte se.

Vám pravda štítem, ostatní se kryjí lží.

A na Vás je, – hle, – vyrvat jim, co pod lží kryje se.