XII. BALLADA O MÉM TAM-TAM.

Kdos vycítil mou slabou stránku,

že tuze rád v sny upadám;

a myslil, z noci do červánků

jej zbudí rána na tam-tam.

Dnes divný stroj ten doma mám.

Dík tomu muži v každém čase,

když dáma, hubičku jí dám –

Mne rána v tam-tam zbudí zase!

Nad nedopsanou veršů blanku,

když nevím s rýmem kudy kam,

když klepu darmo v lebky schránku,

tu rána v tam-tam! a hle, sám

rým spadne jako drahokam

a zahrá v sterých barev jase.

Jak pouště král si připadám –

Mne rána v tam-tam zbudí zase!

V svých snů a dum větrném stánku,

kde klamem pravda, pravdou klam,

kde mívá rozum na kahánku,

když poesie šlehne plam

ze srdce k hvězdným výšinám,

kdy muezzin se kořím kráse,

kdy fakir něhou usínám –

Mne rána v tam-tam zbudí zase!

Ó květe pánů nebo dam,

jímž dán mi stroj ten, v jeho hlase

ti v každém pozdrav posýlám:

Mne rána v tam-tam zbudí zase!