XII. Ó běda tomu, kdo v svém srdci pěstí

Ó běda tomu, kdo v svém srdci pěstí

a přechovává beznadějnou lásku:

tenť pokoj duše v osudnou dal sázku

a navždy zbloudil na trnité scestí.

Strom lásky té ovoce nemůž’ nésti –

vždy roven bývá prázdnému jen klásku,

ach, otráví života každou částku,

když na plano má jenom růsť a kvésti.

I hyne smutně jak červánky z rána,

jak růže vonná větrem rozškubána,

jak hvězda v pádu s nebe blankytného –

Ó, proč do mého srdce ubohého

bůh lásku vsadil jak oštěp nejkrásnější,

když hynouť má v sirobě nejsmutnější?