XII. Bludům všem jsem výhost dal,

Bludům všem jsem výhost dal,

jimiž duch můj vířil,

s lidmi jsem se vyrovnal,

s osudem se smířil.

Nevyzvána, ruko má,

v struny citu sáhlas!

Nuž – kdo nechceš, neposlouchej,

nezpívám tak nahlas.

Tobě však, jenž se mnou jdeš,

nebudiž to líto,

že jsi vlídným shovíváním

zbudil písně tyto.

Uvykl jsem mlčky jít,

jda vždy sám, jen s bázní,

pláčem – štěstím probuzena

teprv píseň zazní.

Což ta píseň! Marnou je!

Zbývá touha smělá:

jednou smět, ah, aspoň jednou,

vyblouznit se zcela.