XII. Buď zdrávo!

Již nad hory svěžemodré vzlítá plamenné slunce,

a zroseným zrakem země vítá plamenné slunce.

Snem zblažena o daleké říši hvězdné a šťastné,

zem jásá, že zas jí život skýtá plamenné slunce,

že s jitrem tím oplozujících jí polibků vtiskne

ta tvář jako růže porozvitá, plamenné slunce,

a prsou svých tluky, oživlými v skřivánčí píseň,

jež v paprscích trýská stříbrolitá, plamenné slunce

zve v náruč svou, k hrudi roztklivělé mateřskou slastí,

zve vítěze, jemuž věnce splítá, plamenné slunce.

Tak vzrušená duše moje, dumou znavena tesknou,

též po žití jasném prahnouc vítá plamenné slunce,

sníc o žití důstojném, kde nemrou národy v jařmech,

kde na rumech zvůle volnost zkvítá, plamenné slunce.

Tak schvácené srdce moje čistou lidskosti písní

žár vdechuje, který všem, všem skýtá plamenné slunce;

jím zmlazuje hruď mi, rozzpěvuje veselím jarým

a nalívá zpěv, v němž síla skryta, plamenné slunce.