XII. Čas řítí se jak jezdec divým během,

Čas řítí se jak jezdec divým během,

sny, touhy srdce drsnou pěstí chvátí –

a Adamovi den se žití krátí,

vlas prokvetl mu chladným stáří sněhem.

Jej týral život mnohé rány šlehem,

co vzal mu, více v dlaň mu nenavrátí,

se stromu poznání plod hořký klátí,

co vzkvete mu, to spálí krutým žehem.

A přece obrátí-li oči kalné

v tu stranu, na prahu kde rajských dveří

mu mečem anděl kynul v kraje žalné:

Svit sladké naděje mu v duši šeří,

i strasti zapomíná rány palné,

že v ráj se vrátí, blahé touze věří.