XII. Červánky, červánky, krvavé moře

Červánky, červánky, krvavé moře

vzduly jste vysoko od hory k hoře,

témě jich zčernalá, kam sáhnou zraky,

trčí jak na skalí zvrácené zraky!

Vytrysklá k nebi až krev jste-li hoře,

požár jste vášní, jež pohasnou v skoře,

z lodí snad spálených zdoutnalé mraky,

či doby budoucí plamenné znaky?...

Po noci vichorné nebem jste šlehly,

po noci tmavé zrak bodly jak jehly,

děsily, hrozily ohnivou metlou,...

růží se zachvěly na mrazu zkvetlou,

v dole to vzdychlo – a jitro zas šedé

z kolébky vaší den nemocný vede.