XII DYNASTIE

Pokolení zvuků počíná němotou stálice

užaslé že jest

a sváží se po stříbrném laně které napiali spící

když okno kudy město ještě bdělo zastřeno

Rozněcovač sluncí vykřikl poznav se všemohoucím

a nikdy nezví hvězdy křikl-li úzkostí či žasna

Odevšad sálají echa bělejší vysmáhlých pouští

neboť onen tam promluvil:

„Proč nemohu nechtít?“ řek’

Pokolení zvuků větví se do srdnaté hrůzy

lampáře sluncí

On ještě doufá – – co hvězdy však jež nevědí kde přistát

a přístavů se bojí?

A stříbrných těch lan zkad jako ohňostroj srší

nenávist k němu jenž zarputile němé odpovědi

čelí nemžikaje

Pokolení zvuků vymírá ševelem louten

zavěšených zázračně v prázdno

Útěšná ty hro! Tak jako by ony jediné

viděly za děsnou tu zeď

Co že tam je co tam vidí že posléze uchlácholí přece jen

náš stesk náš stesk jenž proto tak ohavně zlý

že neví proč?

Či snad je, sprostné, vybral vědoucí za tlampače?