XII. (EPILOG.) Až jednou, otče drahý, po let sklonu

Až jednou, otče drahý, po let sklonu

můj úkol v světě bude dokonán,

a Bůh, ten věčný vládce milionů,

mne vlídnou rukou povolá v svůj stan,

až duše má se vznese z žití honu

do říše věčna, tam, kde sídlí Pán,

kéž lehka mně, jak tobě, chvíle skonu,

kéž lehký odchod v úděl jest mi dán!

Jak ty jsi šel, kéž moh bych odejíti!

Se slunce západem, ve středu svých,

jít s čistou duší, vzdálen ruchu žití,

po práci usnout spokojen a tich,

slz nezřít proud, jenž dětem tváří kane. –

I v smrti tak se člověk šťastným stane!