XII. In excelsis.

Jdou léta jako stíny podle stěny,

ve vzduchu Twardowski tkví bez proměny;

je vyschlé tělo, ale duše živá

se plna touhy v prázdný prostor dívá

a hledá, hledá neustále zemi,

již dole skrývá mlha perutěmi.

On pouze duch

v myšlének kruh

se stále vpřádá,

a jejich váda

jen zní mu v sluch,

a pod ním hluboko

lidstvo se rojí

v tísni a boji,

a nad ním vysoko

ve mraku bůh!

On lká a pláče;

ni malé ptáče

neletí kolem,

on hyne bolem,

ni motýl zbloudilý

u jeho mohyly

nestane na chvíli.

Byť aspoň země

moh’ vidět rysy,

ta ale temně

v mlhu se mísí.

By moh’ zřít lesy,

luhy a nivy,

skalnaté tesy,

moře pruh sivý!

Tak ale pouze

vítr jen divý

do kola pádí,

kvílí a řádí,

čelo mu chladí,

a jeho touze

na výsměch struny

bouřlivě ladí.

By moh’ zřít hvězdy!

však ale tyto

nebeské runy

mnohem výš sjezdy

zářivé drží;

mhou jest mu skryto

mračivou strží,

co tam se děje,

kam let jich spěje

a co si pěje.

Tu náhle v této nouzi, v této bídě, v prázdném vzduchu

on cítil, jak mu cosi maličkého sedlo k uchu,

a viděl cosi, jak niť bílou, pod ním z dáli

se táhlo vlákno, bože, pavouček to malý

sed’ mu k uchu,

v tichém ruchu

pravil k němu,

pláčem už a naříkáním ztrápenému:

„Tys řekl kdys:

buď šedý hmyz,

neustaň žít,

svou bílou nit

dál soukej, přeď

na starou zeď, –

a já jsem tkal

a neustal,

a proč, vím teď.

Tvůj sluha jsem

a jdu ti říci,

co dělá zem

v hloubi se tmící,

co lidstvo dělá!

S horkého čela

setru ti pot

a slz brod

s tváře ti smyju,

já s tebou žiju,

znáš svého druha?

Já jsem tvůj sluha!

A pohnut Twardowski děl k němu tiše, jemně:

„„Dík tobě, věrné srdce, rci, co dělá země?““

„Ach, pane, milý pane, zle je dole,

tam rudou krví smáčejí se pole,

teď lidstvo celé na kříž vbito jesti,

v prach zašlapáno jeho celé štěstí;

ta pouta, ty pruty,

pane, jsou skuty,

od něho sobě.

Buď rád, že nezříš, co tam se děje,

vše hyne v mdlobě

a celý svět

je kmet

mdlý, vysílený tíhou běd i let;

ó pane, zle je!

Jak posud vládne, kdo má štěstí,

jak posud lstí a větší pěstí,

a každý šidí ubožáky,

jak zimou skřehlé, holé ptáky.

Co zvaly lidskostí,

jméno jest,

co zvaly vroucností,

pouhá lest,

co zvaly láskou,

pouhou je maskou!

Ach, pane, žíti

tomu, kdo cítí,

ó věř mi, velký, zoufalý je trest.

Věř, byl bych rád

byl k tobě vzlétl, pane, tisíckrát,

bych dal ti zprávu

o světa stavu;

však bez síly jsem vždy zas k zemi pad’.

Jen dobré věci

chtěl jsem ti vždycky

zvěstovat

v tuše, že přeci

celý rod lidský

pozná svůj cíl.

Leč klam to byl!

Já dlouho čekal,

niť svou před’,

po zdi své těkal,

dál niť ved’,

až byla dlouhá,

jak zde tvá touha;

často však rázem

vítr se vzpjal,

nitku mou strh’

a v propast vrh’

chudáka na zem;

já před’ však dál,

já neustal.

A znova zase

soukal jsem nitě,

dlouhé ty sítě,

po jejichž vlase

k tobě jsem let’.

Často se vplet’

pták v moje nitě,

strhal je hbitě

a já kles’ zpět.

Jednou též kdys

byl jsem již vysoko

ztracený ve vzduchu,

jež kolem bez ruchu

daleko, hluboko

vlny své valí,

a země rys,

ten byl tak malý;

náhle tu vstříc

cos velké kouli

rovno se choulí

opjato provazy,

a dole lodička

třásla se maličká

v prostoru bez hrází,

a lidská líc

dolů se dívala

v mlhavou pláň,

a lidská dlaň

strhla mé nitky zas;

do dálky kývala,

já slyšel hlas:

,Hle, v tuto výš,

kam pavouk zabloudil!‘

A já pad’ zas

v bezdnou tu sráz,

ten hlas mne odsoudil,

já pad’ zas níž.

Nazpět v svou chýš

zase jsem slet’,

dál niť svou před’,

až byla dlouhá,

jak zde tvá touha.

Leč, jak jsem řekl, nechtěj, nechtěj na zem,

ten pobyt dole nebyl by ti sladký,

to bahno jest – v něm člověk plazem;

teď ale odpusť mi, juž musím zpátky,

však v lepší čas

já přijdu zas.“

A slez’ mu zvolna, opatrně po rameně,

po niti své pak soukal se zas dolů

tak zvolna, jak stín táhne se po stěně,

a Twardowski zřel za ním srdce v bolu,

juž menší, menší

a nitka tenší,

juž jako bod

v té mlhy brod,

juž se tam ztrácel,

zmizel juž tam.

Twardowski myslil, že juž vykrvácel,

obracel oči světa ku stranám

a začal k bohu úpěti

tou modlitbou, již z paměti

kdys učila ho jeho matka,

a jejíž vzpomínka vždy sladká.

Pak ale vybuch’ v síle vášně náhle,

on cítil v sobě světy neobsáhlé,

on cítil, že je lidstva duší,

jež trpí a tuší,

jež úpí a strádá,

ve mlhách bádá;

on cítil, že je stráží,

do které stále vráží

vše dýky a střely!

Ve hymnus vřelý

na rty mu sletlo,

co lidstvo hnětlo,

zástupy pěly

v té jeho písni,

duchové v tísni

se potáceli,

a mučenníci

s plamennou lící

tam krváceli:

„„Ó Pane, proč jsi v prohlubinu hodil

tu kouli světa, náhodě když pouze

tam přenecháváš, když se člověk zrodil,

by za podíl mu neštěstí a nouze?

Nač toto nebe,

když nemůž’ sebe

spasiti sám?

Vydal’s jej tmám,

jak smeť je, kterou žene vichr u vesmíru!

Tys nebe sklenul nad ním, ohvězděnou lýru,

ó, vrať mu také nadšení a v sebe víru!

Ó Pane, nač do srdcí dal’s nám lvice,

jež dřímají tam dlouhá, dlouhá léta

a pak se vzbudí, zařvou sápajíce

se na strom štěstí, když nám nejlíp zkvétá?

Nač vztek ten divoký,

vražditi proroky,

zášť míti na ty,

jichž plamen vzňatý

plá nocí, aby svítil lidstvu u vesmíru?

Tys nebe sklonil nad ním, ohvězděnou lýru,

ó, vrať mu také nadšení a v sebe víru!

Ó Pane, byl jsi velký ve svém díle,

tě chválí vody, větry, mraky, moře,

však člověka když stvořil’s, slabá chvíle

tě přepadla, neb s ním jsi stvořil hoře,

tvůj sedmý den

jest nesplněn,

tvá musí slova

svět stvořit znova,

by lidský duch moh’ vládnout u vesmíru.

Tys nebe sklonil nad ním, ohvězděnou lýru,

ó, vrať mu také nadšení a v sebe víru!““

Jdou léta jako stíny podle stěny,

ve vzduchu Twardowski tkví bez proměny,

je vyschlé tělo, ale duše živá

se plna touhy v prázdný prostor dívá

a neustále svoji hymnu zpívá,

lká, prosí.

V tom cosi

ve známém ruchu

sedá mu k uchu.

Pavouček šedý

s nitkou se blíží,

k němu se níží.

„Ó pane můj, pane bledý,

nyní zajásej,

mdlobu svou střásej,

lidstvo juž vstává!

Vichřice dravá

letí to světem

divokým letem.

Juž je tu vesna!

Vše vstalo ze sna!

Drtí se okovy,

žalář se boří

a člověk poznovy

ve světla zoři

rodí se, tvoří!

Myšlénka vévodí

nad duchů světem,

něhou svou lahodí,

silou svou přesvědčí,

spasí svým květem!

Ty se ptáš po meči?

Není ho víc,

a člověk polobůh,

povznáší, jasný duch,

k světlu svou líc!“

A divě Twardowski tu zajásal

a jeho výkřik rájem otřásal:

„„Slyšíš mne, Pane?

Dopřej, ať skane

mé tělo k míru.

Mám v tebe víru.

Ve lidstva blahu,

ve lepší zoři

ať nejsem jediný,

jenž se tu moří.

Sraziž mne v hlubiny,

skončiž s mým životem!

Dej duši vláhu

nebeských sadů tvých,

ať vrahů řev a smích

přehluší jásotem!

Pro lidstva slzy, které tekly věky,

pro výkřik první mojí oběti,

pro lásku Krista, pro Marie vděky,

pro píseň, kterou umím z paměti

již slyšel jsem na onom dvorku malém,

již nosím v srdci v utrpení stálém,

pro matky pláč, která mne porodila,

pro otce, jehož vrh’ jsem v neštěstí,

pro kalich, jejž má nešťastná vlasť pila,

mé skončiž bolesti!

Nuž, sprchni v let

jak svadlý květ,

měj mír a klid,

máš spasen být!

A Twardowski kles’ k zemi roven květu třísni.

On má juž mír – ty ale v boj jdeš, písni!