XII. Intermezzo.

Jsou chvíle, kdy nás tesknost zachvátí

a beznadějnost začne hrudí chvít:

Nač staré bohy modlou nazvati,

když snad nám nelze nových vytvořit?

Nač sestárlých pravd rváti šedý třpyt,

když nové též nám pranic nevrátí?

Nač ctihodné ty staré formy bít,

když nemůžeme nových podati?

A pak zas přec jen člověk povstane:

Toť je dát život zahřmít: ne a ne!

Kam’s v klid – a klid je vždycky roven rovu.

Za námi půjdou, budou stavět znovu

a líp. Jsme minéři, jdem s prvým jitra svitem

a pracujeme ohněm, dynamitem.