XII. Já jsem Tě neznal, ale přec

Já jsem Tě neznal, ale přec

má touha Tebe hledala,

ve snech svých, v nebi, na zemi

a v říši citů vzlétala.

A našla Tebe, – s jásotem

Tě zamkla v duše hlubinu

a píseň písní zapěla,

že má svou drahou vidinu.

Kdy na Tebe zřím, zdá se mně,

že jsem juž dávno Tebe znal,

že jsem si Tebe písní svou

a slzou srdce vyplakal.