XII. Já vím, že velmi jsem Tě urazila,

Já vím, že velmi jsem Tě urazila,

a trpce toho, věř mi, lituji.

Má loďka v bouři v mlze zabloudila,

v tmě nevěděla jsem, kam vepluji.

Je život krásný – luzný sen jsem snila –

leč nepřáli mi, že se raduji!

Mne lidská závist na smrt poranila –

ne na život, leč na ni žaluji!

Smršť byla to, jež vše kol zaplavila,

mně ukázala všeho nahotu,

o vzácné plody strom můj připravila.

Mou loďku v strašné bouři potopila,

že ztroskotala... vlna životu

mne vrátila zas, na břeh vyplavila.