XII. Jaký výkřik burcuje nás ze sna,

Jaký výkřik burcuje nás ze sna,

s jasných výšin do propastí sráží?

Na nebi zřít znamení je děsná,

kvil a pláč zní našich předních stráží.

Nepřátelé napadli je krutí,

jazyk z úst rvou hrubě dětem jejich,

ve jho sklonit šíje své je nutí,

utonouti cizot ve peřejích.

Ještě naše stráž se pevně brání,

necouvá a náspy svoje drží,

dlouho-li však v děsném vichřic vání

udrží se lístek nade strží?

Jako vlci chvátí je a dáví,

ó, zda zříš to na nebesích, Pane,

jak z ran těžkých rukou jich i hlavy

rudá krev do prachu země kane?

Nevolá-li krev ta k tobě vzhůru

vzkřikem strašným bezmezného žalu

v Allelujah cherubínských kůrů,

v rokot harf a třeskných do cymbálů?

Či ta krev jen beránků je krví,

jíž plát mají veřejí nám lemy,

z nepřátel až padne každý prvý,

anděl zhouby až poletí zemí?

Neb už jinak, než když stráž nám hyne,

než když necháš v prach krev naši líti,

nemůžeš nás z ospalosti líné,

z chabosti, ó, Bože, probuditi?