XII. Jiná.

Zkácena jest žítí svíce,

Uschla větev mladičká,

Mládenec nežije více,

Zhasla jeho hvězdička.

Nerdí se víc v jeho tváři

Dvé růžiček zorní září.

Pln čilosti a pln síly

Skonal v krásném podletí,

Krev ustydla, ztuhly žíly,

Smrti stal se obětí.

V jarém věku, v krásném květu,

S Bohem dal svodnému světu.

Tělo k hlíně své se hlásí,

Odkuď člověk původ vzal,

Duch se k Tvůrci svému vznáší,

Který jemu bytost dal,

Svatou tužbou po něm práhne,

Kam jej svou milostí táhne.

Novým jarem-li se vrátí

Nová síla v přírodu,

Tak se duch v tělo navrátí

Ku Kristovu příchodu.

Radostně to předtušení

Budoucího těl vzkříšení. –

Sypte v hrob teď vonné věnce,

Panicové, družičky!

Láskou vijte pro mládence,

Protkávané růžičky;

Na věncích ať hoví sobě

V blahém klidu v chladném hrobě.

Který však život věnuje

Nebes cnosti mládenec,

Váhu dobrým naplňuje,

Ten svijí květ u věnec,

Věnec tento stále květe,

Víc na věky neodkvěte. –

Vřelý dík, vám rodičové!

Za vši lásku upřímnou,

I vám panny, panicové!

Za obsluhu počestnou;

Bůh odplať vám službu vaši

Mzdou na nebi mnohem dražší.

Až co voda věk uplyne,

K naší velké radosti

Z hrobu slavný se vyvine

V růžotvárné jarosti.

Vstane v nesmrtelném těle,

Když uslyší hlas anděle.