XII. JSOU JASNĚ ZELENĚ...

Jsou jasně zelené tvoje oči.

Jako topoly na podzim, tak zelené.

Stráně probleskují zlatem.

Chvěje se v přeletavých paprscích podzimního slunce.

Jako by děcko zlatem prstíčky si potřísnilo

a hravě dotýkalo se strání.

Zlato – zlato – zlato listů na podzim.

Zralá, sytá rozkoš života.

A tys ještě dítětem.

Dítětem, které široce oči rozevírá.

Hladké, sladké čelo máš ještě.

Tvoje ruce dětsky ještě se zachycují.

Překypuješ radostností, jako mladé víno.

A přece ve tvých zelených očích zlato už blyská

drobounkými plamínky, lehkým závojem –

jako topoly na podzim,

kdy jejich větvemi počíná se prosívati zlato.

Jaká zralost to tvoje zelené oči zlatavě poplenila?

Kdy a jaké bylo tvoje leto,

jehož slunce zůstalo ti v široce rozevřených očích?

Chce se mi jednou z blízka...

z blízka...

do nich se podívat.