XII. Jste unavena – spěte blaze

Jste unavena – spěte blaze

jak růže žárem uvadlé:

květ svadlý leží na podlaze

a mlha v každém zrcadle.

Vás ekypáž již venku čeká

a lože v přítmí pokoje,

je horka vaše ruka měkká –

a srdce vaše chladno je.

Mne čeká krb, v němž oheň hasne,

tma zívá z něho zoufale –

ó jak jsou vaše oči krásné,

ty krásné oči ospalé!

Květ bílý spad’ vám se živůtku,

spad’ k parketám a v prachu svad’ –

až odejdete,ve svém smutku

já sadlý květ ten zvednu rád.

Ó je to pro sny mnoho, mnoho

a pro život tak pramálo –

ó je to všechno, z jasu toho

co pro mé štěstí zůstalo!