XII. Konec sporu.

Cortes byly ve Toledě,

obcoval jim Alfons šestý,

k Bermudezu Cid tu mluvil

hlubě dojat v srdci svém:

„Mluvte přec, či snad jste mrtvý,

mlčíte, proč, němý Petře?

Nevíte, že moje dcery

těsně jsou vám spřáteleny?

Nevíte, že jejich hanba

raní vlastní vaši hlavu?

Zamrzela Bermudeza

tato Cida hořká slova,

Ordonězi Garciu hned,

obrátiv se ruče k němu,

mocnou pěstí zadal ránu,

až se musil skácet k zemi.

Zří to shromáždění s žasem,

z židle své se vzchopil každý,

láli, hrozili a kleli,

všechněch meče zableskly se.

Tito „Cabra“ provolali,

tito „Říš, trůn, Valencie!“

až král celý hněvem vznícen

křikl: „Ticho, nechte se již!“

a pak ještě rozchod velel.

„Slyšení žádnému nedám,

v korunní jsem určil radě,

aby pro svůj velký zločin

hrabata vše z Carrionu

přijali k souboji výzev,

jak to zločin jejich velí,

svoje obhájí ať právo!

Cid ať k rozhodnutí boje

postaví tři bohatýry,

právo přiřkne se pak tomu,

nejlíp kdo obstojí v boji!“

Hrabata čas žádali si,

by se k šermu připravili,

vyčkali až do půlnoci

prosící a sténající;

král však odešel již domů,

ostatní své do hospody.

Z paláce Cortesů všickni

když se chtěli odebrati,

z Navarry i z Aragonu

spěti vyslance sem zřeli.

Pro krále sem nesli listy,

od knížete a ty chtěly

obě dcery Rodrigovy

pro dva mladé prince získat.

Navarrský tu don Ramiro

doňu Elviru chtěl starší,

jestli neklame mne paměť,

vznešenou tu, ctnostnou dámu.

Doňu Sol, jež mladší byla,

svojí Don Pedro chtěl zváti,

Sančovi by dal ji princi

z Arragonu dědicovi.

Do Valencie Cid táhnul

s čackým srdcem, čilé mysle,

zhanobené dcery svoje

pomýšleje zasnoubiti.