XII. Král Honza a smrť.

Stárnul již král Honza,

šedivěl mu vlas,

skláněla se šíje,

v oku oheň has’.

Vnuků jásot, láska lidu

nepřemohly stáří bídu,

ku žni zrál už klas.

Jeseň šustí v lipách,

pažit rozryl krt,

všude je dnes smutno,

kam se Honza vrť’

Běda! v pustém houští jemu

vstříc se staví uleklému

s kosou chladná smrt.

,Honzo, jdu si pro tebe,

vypršel čas Tvůj!‘ –

„Hned-li musím jíti?“ –

,Již mne následuj.‘

„Nuže,“ zvolal Honza směle,

„hupky, smrti, do kabele –

věčný život můj!“

Leta dále letí,

ale jaký div:

nikdo nemře v světě,

každý zle však živ.

Lid se množí, ne tak statky,

hlad a nouze v zemi, zmatky –

není už jak dřív.

Zboží plny dvory,

prázdný ale stůl,

marně řezník bije:

nesmrtelný vůl.

Nebojí se drůbež nože,

a náš Honza, můj ty Bože,

při bramborách schnul.

Ze synů jsou kmeti,

z vnuků starci již,

věků dvou král Honza

bídně nese tíž.

A tu slyší lidu hlasy:

,„Smutné přišly na nás časy,

stářím hyne říš.‘“

Schýlil Honza hlavu:

„K čemu déle dlít?

Z kabele již, smrti!

Zralou žeň spěš žít.“

Mžikem před ním stojí bledá,

zvolna břitkou kosu zvedá,

Honza musí jít...